http://cs.wikipedia.org/wiki/Republic_F-84F_Thunderstreak
Republic F-84F Thunderstreak
Republic F-84F Thunderstreak byl americký proudový stíhací bombardovací letoun se šípovým křídlem. Základem konstrukce byl původní F-84 Thunderjet s přímým křídlem, ale varianta F-84F představovala takřka kompletně nový letoun. Verze pro fotografický průzkum nesla označení RF-84F Thunderflash.
V roce 1949 firma Republic vytvořila verzi letounu F-84 se šípovým křídlem, jako pokus zvýšit jeho výkony na úroveň konkurenčního F-86 Sabre. Poslední sériový kus F-84E dostal šípové ocasní plochy, nové křídlo se šípem náběžné hrany 38,5° a záporným vzepětím 3,5° a motorem Allison J35-A-25 o tahu 23,58 kN. [1] Prototyp byl původně značen XF-96A. První vzlet se uskutečnil 3. června 1950, stroj pilotoval Otto P. Haas. Ačkoli letoun dosáhl rychlosti 1 115 km/h, zlepšení výkonů oproti standardním F-84 bylo považováno za nedostatečné. I navzdory tomu byla od července 1950 objednána sériová výroba pod označením F-84F Thunderstreak. Označení F-84 zůstalo zachováno, když letoun byl považován za nízkonákladové vylepšení starších F-84 s přímým křídlem. Výrobce měl na sériové lince používat 55% původních výrobních přípravků a nástrojů.
Mezitím se objevila možnost podstatně zlepšit výkony letounu hlavně ve velkých výškách. K dispozici byl v té době špičkový proudový motor Armstrong Siddeley Sapphire britského původu, licenčně vyráběný ve Spojených státech jako Wright J65. Aby se rozměrnější pohonná jednotka vešla do velmi štíhlého trupu, byl jeho průřez vertikálně „natažen“, což změnilo původně kruhový tvar vstupního otvoru na oválný. Zpoždění ve výrobě F-84F a stále rostoucí potřeba stíhacích bombardérů na korejském válčiště přiměly USAF objednat velký počet F-84G s přímým křídlem jako prozatímní řešení.
Sériová výroba F-84F se rychle dostala do potíží. Ačkoli se původně očekávalo, že na lince bude možné využít 55% výrobních přípravků, nakonec se jich použilo jenom 15%. Dalším problémem byly nosníky a žebra křídla F-84F, tvářené za studena lisováním. Vyrobit je v celých Spojených státech dokázaly pouhé tři lisy, přičemž prioritu ve výrobě měly části křídel bombardérů Boeing B-47 Stratojet. Motor YJ65-W-1 byl považován za zastaralý a zlepšená verze J65-W-3 přišla až v roce 1954. Když konečně 22. listopadu 1952 vzlétl první sériový F-84F, podstatně se lišil od prototypů. Nový byl kabinový kryt, otevíraný vyklápěním nahoru a vzad, namísto původních krytů odsouvaných dozadu v kolejničkách. Aerodynamické brzdy se přesunuly z dolní části trupu na boky. Stroj nebyl stále ještě považován za vyzrálý pro službu u jednotek, hlavně kvůli problémům s ovladatelností a stabilitou. Prvních 275 produkčních kusů, osazených konvenční vodorovnou ocasní plochou rozdělenou na kormidlo a stabilizátor, mělo nedostatečnou obratnost v zatáčkách při vysokých rychlostech a nevhodné vlastnosti ve vývrtce. Počínaje výrobním blokem číslo 25 byl problém vyřešen použitím hydraulicky ovládané plovoucí (jednodílné) vodorovné ocasní plochy. Velký počet letounů také zpětně obdržel spoilery na křídlo pro zlepšení obratnosti ve vysokých rychlostech. Po velkém úsilí byl stroj F-84F prohlášen dne 12. května 1954 za operačně způsobilý.
Historie operačního nasazení
Kompletní program operačních zkoušek F-84F byl ukončen v listopadu 1954. Letoun se při nich ukázal jako výrazně lepší ve srovnání s F-84G nebo staršími verzemi Thunderjetu. I potom na začátku roku 1955 časté závady motorů kompletně uzemnily všechny F-84F. Mimo vysoké závadovosti trpěl motor J65 náchylností k odtržení plamene za letu v hustém dešti nebo sněžení. V důsledku problémů začalo vyřazování letounů ze služby prakticky ihned po jejich prohlášení za operačně způsobilé a proběhlo mezi roky 1954 – 1958. Politické napětí v Německu, které vyvrcholilo roku 1961 stavbou Berlínské zdi, znamenalo reaktivaci flotily F-84F. V roce 1962 byly stroje opět uzemněny kvůli korozi řídících pák. Celkem 1 800 pracovních hodin bylo nutné věnovat každému vyrobenému letounu, aby se stal opět plně operačním. Z aktivní služby v USAF byly letouny vyřazeny v roce 1964. Pokračující problémy s korozí vedly k nutnosti vyřadit roku 1971 letouny i ze služby v americké Národní gardě (ANG).
Jeden z velmi mála vzdušných soubojů typu se udál 16. srpna 1962, kdy dvojice tureckých F-84F sestřelila dva irácké bombardéry Iljušin Il-28. Ty překročily tureckou hranici kvůli navigační chybě při náletu na pozice kurdských povstalců. [2]
Druhý prototyp YF-84F byl vyroben se vstupy vzduchu v kořenech křídla. Toto řešení nebylo použito u stíhacích bombardérů, kvůli určité ztrátě tahu motoru. Uvolnění přídě ale dalo možnost využít vzniklý prostor pro kamery a jejich objektivy a bylo využito u průzkumné verze RF-84F Thunderflash. První YRF-84F byl dokončen v únoru 1952. Letoun pozbyl výzbroj čtyř velkorážových kulometů a namísto nich mohl nést až patnáct kamer. Zlepšení představoval elektronický systém, který nastavoval kamery automaticky vzhledem ke světelným podmínkám, rychlosti, a výšce letu. Periskop umožňoval pilotovi lepší výhled na fotografovaný objekt, pomocí magnetofonu mohl komentovat své záběry. Také průzkumný Thunderflash trpěl stejnými zpožděními a problémy jako standardní F-84F, což odsunulo zahájení operační služby až na březen 1954. Z aktivní služby byl stroj vyřazen roku 1957, reaktivován v roce 1961 a konečně vyřazen od Národní gardy v roce 1972.
Několik upravených RF-84F Thunderflash bylo použito během projektu FICON.
RF-84F Thunderflash, průzkumná verze F-84F se šípovým křídlem
Létání na Thunderstreaku
Thunderstreak trpěl týmiž problémy s akcelerací při startu jako Thunderjety s přímým křídlem, a to navzdory podstatně výkonnějšímu motoru. Ve skutečnosti bylo asi 3,1 kN (Nebo 10% tahu.) motoru J65 ztraceno kvůli montáži s výstupní tryskou skloněnou výrazně směrem dolů. Za horkých dnů bylo pro rozjezd nezbytných až 2 285 metrů kvalitní betonové dráhy. [3] Vzlet probíhal typicky při rychlosti 300 km/h. Stejně jako Thunderjet, i Thunderstreak exceloval za letu cestovní rychlostí a zachovával si dobré vlastnosti v rámci celé své letové obálky. Také se u něj projevovalo prudké vykývnutí přídě vzhůru po dosažení kritického Machova čísla, s rizikem odtržení křídla. Navíc, F-84F bylo takřka nemožné vyvést z vývrtky a pod výškou 3 000 metrů zbývala pilotovi jako jediné řešení katapultáž.
Jako odkaz na slavného následovníka Republic F-105 Thunderchief, byl Thunderstreak někdy přezdívaný Thud's Mother (Thudova matka). Starším F-84 s přímým křídlem se často přezdívalo „Hog“ (Svišť.), což F-84F přineslo přezdívku "Super Hog," a F-105 byl známý jako "Ultra Hog."
Od poloviny 60. let byl F-84F ve stavech USAF nahrazován typem F-100 Super Sabre a průzkumný RF-84F stroji RF-101 Voodoo a oba starší typy postupně přecházely k Národní gardě. Od ní byl poslední F-84F vyřazen v roce 1971, RF-84F roku 1972. Tři RF-84F řeckého letectva byly v roce 1991 vyřazeny ze služby jako vůbec poslední operační F-84.
Richard Bach, autor bestselleru Jonathan Livingston Seagull, byl pilotem F-84F v Národní gardě, aktivovaným pro službu v Evropě. Ve své první knize Stranger to the Ground detailně popsal svůj let v Thunderstreaku z Anglie do Francie za noci a špatného počasí.
RF-84F Thunderflash, průzkumná verze F-84F Thunderstreak.