Nejlepší apríl mého života

aneb

má drahá slečna Drsňák



Prolog


Je večer. Za okny padá soumrak a končí dnešní den jinak v plné síle přícházejícího léta. V dálce se zvedá vítr. Možná bude pršet po dlouhém a horkém dni. A já si sedám ke klávesnici počítače abych zapsal konec příběhu jednoho kamarádství. Na které padl soumrak zrovna tak rychle a nekompromisně jako na dnešní den. Je to můj příběh a příběh jedné ženy beze jména. Čím déle o něm píšu tím více jsem z něho bezradnější a zmatenější. A s každým slovem a větou na kterou si z tohoto příběhu vzpomenu tím méně mu vlastně rozumím. A najednou nevím co přesně a proč se ve skutečnosti stalo. A kdo za to může. A kdo se vlastně provinil. A čím ?

Ačkoliv jsem tento příběh právě prožil tak mu ani za mák nerozumím. Jsem ho plný a myslím na něj každým dalším novým dnem a každou hodinou z tohoto dne. A i když bych moc chtěl, nedokážu se s koncem tohoto příběhu smířit. Nedokážu na tento příběh ani zapomenout. A čím více na něj myslím tím méně dokážu určit i míru chyb a míru provinění obou dvou osob, které v tomto příběhu vystupují.

Tedy mě a té ženy, jejíž jméno neznám. A pokud osud bude tomu tak chtít, tak se ho ani nikdy nedozvím.

Jen její tvář, tón jejího hlasu a hořká pachuť tohoto příběhu mi zůstane asi na rtech až do skonání mého věku a mých dní.

Kdo chce nechť si tento příběh přečte. I když vlastně není ničím zvláštní a patrně i ničím zajímavý. A kdo slečnu pozná a zároveň i uvěří tomuto příběhu ten nechť mi moc prosím prozradí její jméno. A to jaká vlastně je. Co má ráda a co ne. A jestli je dobrá nebo zlá. Já to ani po šesti letech co ji znám vlastně sám nevím. Protože mě se ukázala z obou dvou stran rovným dílem. A tak čekám abych mohl zaplnit zbývající bílá místa. Které ve mě stále jsou.

Protože teprve tehdy se se svým příběhem plně smířím. A pochopím, co se to vlastně přesně stalo. A budu-li mít sílu tak odpustím sobě i jí. A konečně najdu klid a mír a přestanu být zmateným cizincem ve své vlastní mysli.

Zde stručně píšu o tom, jak vše se vlastně odehrálo


1. dubna 2010 - seznámil jsem se se svojí budoucí kamarádkou - Bárou. Postupem let jsem zjistil že je nejenom příjemnou společnicí na občasné setkání u večeře či na pivu. Ale je také inteligentní, kamarádská a zcela spolehlivá a navíc s velkým smyslem pro humor. Prostě se za tu řadu let co jsem ji znal postupně řadí mezi několik mých známých a kamarádů, kterým mohu plně důvěřovat.

Jaro 2016 - protože jsem podle vyprávění své kamarádky věděl že bydlí po různých podnájmech a zároveň chce zůstat v Praze natrvalo tak jsem jí zhruba na jaře roku 2016 doporučil, ať se podívá po možnostech hypotéky. Které jsou svojí úrokovou sazbou nyní rekordně nízko. Před létem roku 2016 jsem jí i navrhl, že ji mohu u svého kamaráda zařídit půjčku 150.000 Kč kterým by si doplnila požadovanou zálohu na byt. Říkala mi totiž že má našetřeno jen asi 150.000 a další půjčku si vzít nemůže. Protože by pak s další půjčkou nedostala vlastní hypotéku.

2.6. 2016 - zařídil jsem u svého kamaráda půjčení peněz. Když už jsem byl v tom, půjčil jsem si i 30.000,- na 3D tiskárnu. Tedy celkem 180.000,- Kč. Ráno jsem vyzvedl peníze ve své bance na Andělu a téhož dne večer jsem je předal své kamarádce.

21.7. 2016 - Opět jsme se setkali. Jsem celý napnutý, jak to dopadlo s bytem. Kamarádka září štěstím. Má najednou svůj vlastní byt a já jsem neskonale šťastný, že jsem jí mohl pomoci.

8.8. 2016 - Byli jsme domluvený, že až se vrátí z výletu s kamarády po Moravě, tak se jí ozvu. Už několik dnů ale nereaguje ani na moje SMS ani na volání. V tento den mi dochází, že mě zřejmě dost krutě podrazila. V tomto okamžiku se mi více méně hroutí celý můj dosavadní svět. Zhruba jednou za dva, tři týdny ji pošlu SMS. Bez odezvy. Z toho jak mě zcela nečekaně podrazila jsem prostě zoufalý. Dochází mi jak málo toho o ní ve skutečnosti vím. A že navíc vše co o sobě povídala mohlo být zcela vylhané a smyšlené.

podzim 2016 - Potácím se v nějtěžší a nejhlubší krizi svého života. Dokud neprožijete - nepochopíte. Každý další den je jen zoufalou zkouškou a bojem o přežití. Ta zrada od člověka kterému jsem bezvýhradně věřil byla příliš velká. Snažím se přeorganizovat svůj rozpočet a za každou cenu se snažím i zacelit ztrátu 150.000,- Kč. To je pro mě opravdu velká částka. Prodávám své kolejiště a část sbírky letadel. Z vánočních prémií si poprvé za mnoho let nekoupím pro sebe sebemenší drobnost. Vše jde na alespoň částečné umoření peněžní ztráty. Daří se mi neuvěřitelně sehnat v podstatě z ničeho během pár měsíců 50.000,- Kč. Finanční ztráta se tak velmi slušně redukuje.

7.12. 2016 - V 16:57 mi najednou zcela nečekaně přichází SMSka : "Ahoj, chtela bych se Ti omluvit. Ja se v lete zamilovala a zpretrhala vsechny vztahy. Do dnes netusim, jak to s Tebou vyresit. Ale prinesl jsi mi velky stesti, tak bych se Ti pro zacatek chtela moc omluvit." Jsem po více než čtyřech měsících pernamentního stresu ve stavu, kterému dnes už i já stěží věřím že je možný. Přestal jsem chvílemi za plného vědomí rozlišovat co je skutečné a co se mi jenom zdá. Chodím se znovu a znovu dívat na SMS zda opravdu přišla a že se mi to nezdálo. Zkouším znovu a znovu kamarádce volat. Nebere to.

14.12. 2016 - Dáváme si schůzku na Strossmayeráku jako vždycky. Naprosto nevěřím že dorazí. Ale ona přijde. Podívá se na mě, usměje se a říká :"Zvláštní situace". Bylo to divné setkání. Nervózní, oboustranně chvílemi nepříjemné na samotné hranici fyzického konfliktu. Zjišťuji, že jméno pod kterým ji znám je falešné. Odmítá mi říct své skutečné jméno. Jen vzhledem k tomu že na setkání přišla zcela dobrovolně a ze své vlastní vůle upouštím od dalšího nátlaku. Říká, že byt si skutečně pořídila. A že když jela s kamarádkou slavit jeho pořízení na Sněžku tak zde potkala svojí první životní lásku. Vzhledem k tomu, že i přes poslední čtyři měsíce mlčení byla přece jenom po šest let mojí dobrou kamarádkou a na schůzku přišla opravdu jen ze své vlastní vůle mám pro ní připravený domnívám se výhodný finanční návrh. A to že ji mohu 50.000,- z peněz které jsem ji dal odmazat a zbytek mi může vracet bezúročně po malých částkách. Domluvili jsme se na víceméně symbolické částce 500,- Kč měsíčně. Chvílemi se na mě dívá a říká : "Takového tě vůbec neznám, ty se vůbec nesměješ!"

Přes to všechno ji nedokážu zcela uvěřit a nutně potřebuji pro své uklidnění nějaký pevný záchytný bod. Jsem totiž stále někdo jiný. Tvor kterého zahnala do kouta a zbavila ho sebemenší možnosti podniknout cokoliv na svojí obranu. Jednám zcela impulsivně. Dávám si na stůl mobil a snažím se nenápadně pořídit její fotografie. Ne není to vůbec pěkný. Ale bohužel ani já nejsem výhradně poctivý a ušlechtilý. I já čas od času podvádím a lžu. A občas a někdy se za to i stydím. A přesně tak je tomu i tento večer. Poprvé za těch šest let co ji znám ji v něčem krutě podvádím. Ten večer se za to hodně stydím.

Na rovinu jí také vyprávím, do jakého psychického stresu mě dostala svým jednáním. Mezi 8. srpnem a 14. prosincem hubnu o 13 kg. Šéf mi v práci neformálně, ale s varovným podtónem oznamuje, že nechápe co se se mnou děje. Kamarád který profesně dělá s lidmi pod velkým psychickým tlakem mi doporučuje okamžitou návštěvu psychiatra. Poté co jsem se uprostřed srpna nezřízeně opil ze žalu nad její zradou jsem si musel následně zakázat sebemenší kapku alkoholu. Jinak bych možná tyto řádky dnes již nepsal. Nedokážu poslouchat písničky, sledovat nic v televizi. Sebemenší, naprosto nicotný a nesouvisející detail mi připomíná její zradu. Už nemám radost naprosto z ničeho a na nic se netěším. V úplně nejhorších chvílích zjišťuji, že máme v hlavě pojistku. Takový malý podprogram, který mi říká : "Tak a dost kamaráde. Pokračuj ještě malou chvíli takhle a já tě vypínám a dávám tě na pár týdnů k ledu !" Tak tomuhle jen těsně unikám. Stejně jako fyzickému zhroucení.

Ten večer jí ještě říkám, že jsem neuvěřitelně rád že jsem se v ní nezklamal. A že jako člověku jsem jí důvěřoval právem. Na konci setkání když jdeme na metro jí prosím, aby mě již nikdy takhle nepodrazila. Že každý může udělat chybu a že jí to promíjím. A že si ji velmi vážím za to, že se se mnou opět setkala. A že ani neví jak mi tím neuvěřitelně pomohla. Slíbila, že už nikdy více neudělá to, že by opět beze slova vysvětlení zmizela. Podruhé v životě ji opět s postupem dalších dnů kdy si pošleme pár SMS začínám znovu věřit.

4.1. 2017 - Proběhne už oboustranně naprosto pohodový pokec u piva s kamarádkou tak, jak tomu bylo i dřív. Smějeme se a děláme fóry i na to to co probíhalo poslední měsíce. Pravda, žádné peníze mi nedonesla, ale přiznám, že mi to ani příliš nevadilo. Byl jsem rád že mohu tento příběh považovat za šťastně uzavřený. A že jsem venku a pryč z nepěkného období plného stresu. Věřil jsem, že je celý svět opět naprosto v pořádku. Že nemusím po nikom pátrat, nikoho nahánět. A začal se mi dokonce vracet i pocit štěstí. Poprosil jsem jí, aby mi začala vracet alespoň těch 500,- měsíčně a v ideálním případě kdyby mohla tak 1.500,-. Že by mi to hodně pomohlo, protože na tom nejsem nejlépe. Vše bylo naprosto fajn a ze mě spadla ohromná tíha posledních šesti měsíců. Byl jsem prostě najednou zase v téměř naprosté pohodě ! Pili jsme pivo za pivem a bylo to tak fajn . . .

. . . a potom na domluvené pivo jednou za měsíc už nikdy víc nedorazila. Následuje výpis posledních SMS, které jsme si vyměnily. SMS jsou ponechány zcela v původním znění včetně překlepů :

5.1.2017 11:21 Mily suplickovy telefone. Podekuj svoji panicce za vcerejsi krasne odpoledne a mej se v tom svem suplicku krasne :-)

17.1.2017 8:22 Ahoj, budu muset zitrek odlozit. Dneska jsem vstala s knedlikem v krku a nemuzu mluvit. Omlouvam se.

17.1.2017 08:27 Jasne neniproblem. Sup do pelisku pod perinu a caj s rumem. Mej se krasne :-)

1.2.2017 07:24 Ahoj tygriku, jak Ti je ?

3.2.2017 8:41 Ahoj, uz je to lepsi. V utery jdu na kontrolu, tak uz to snad bude v pohode :-)

3.2.2017 08:47 To mam radost. Tak sup zpatky do pelisku a pekne se valet. Jestli tedy moc stresujici ze Ti tam chybi 20 malych milacku :-)

13.2.2017 16:56 tak jak jsi na tom, chce se ti uz na pivo ?

16.2.2017 09:17 Ahoj, nestiham, nasla jsem si brigadu, abych ti to mohla v breznu vratit zpetne. Protoze z unorove po nemoci by se mi to nepovedlo.Dekuji za trpelivost. Bara.

16.2.2017 9:24 no vic mi chybi posedet a pokecat s tebou nez ty penize ale je samozrejme otazka jestli mas chut :-(

8.3.2017 10:56 Co pristi stredu pivo. Rad bych zase pokecal s jednou tygrici :-)

24.3.2017 08:39 (doručeno 9:10) Ahoj jsi tam a jsi v poradku ? Uz mesic o tobe nevim. Ozvi se az budes moct :-)

29.3.2017 09:20 Ahoj, moc se omlouvam, ja nejak nestiham. Ted odjizdim s detmi na skolu v prirode a do toho velikonoce. No je to narocne. Jak se mas ?

30.3.2017 09:52 Uvědomuješ si vůbec ze presne to o co jsem te o vanocich prosil jsi udelala znovu ? Nemam ani korunu, neodpovidala jsi a ctvrt roku jsem te nevidel. jsem znovu v soukromem pekle. Mej se krasne.

25.4.2017 07:08 Tak co, uz mas cas skocit na pivo ?

28.4.2017 09:40 Ok. Za prosincove ferove jednani ti dluzim tohle upozorneni. Vzhledem k tvemu mlceni predpokladam ze tve sliby neplati. takze cas naseho kamaradstvi nyni konci.

11.5.2017 11:01 - tato SMS již nebyla nikdy doručena - Asi jsem blazen ale stejne chci byt fer. Proto te upozornuji ze te znovu zacnu hledat zverejnenim konce naseho pribehu a tvych fotek. Nedavas mi na vyber :-(


Pozn. : Když jsem jí posílal tři poslední SMS tak se musím přiznat že jsem stál před jednou volbou. A vůbec jsem nevěděl co vybrat. Jestli mám napsat to co si myslím a to co cítím abych zjistil co je i ona skutečně zač uvnitř sebe samé. Jak se zachová. Anebo jestli mám posílat takové SMS abych jí vylákal a přišla na schůzku. Musím totiž zahanbeně přiznat že mám teď celý šuplík krásných hraček z číny. Které umí nahrávat, sledovat a i monitorovat pohyb osob. To by pak byla jistá šance zjistit co je zač na povrchu. Jak se jmenuje a kde bydlí.

To byla podobná volba jako na prosincové schůzce. Samozřejmě mě napadlo pořídit si soukromého detektiva aby jí po ukončení schůzky sledoval. Jenomže jsem to zase neudělal. A dodnes nevím, jestli to byla správná volba či nikoliv. Fakt nemám nejmenší tušení. S odstupem času jsem ale za svoje rozhodnutí docela rád. Kdybych jí opravdu s přátelským úsměvem tehdy daroval jako své tehdejší kamarádce plyšáka se sledovací GPS uvnitř, tak nevím. Asi bych se dnes cítil všelijak a rozhodně ne příliš dobře . . . Jsou zkrátka věci, které svým kamarádům rozhodně dělat nemůžeme. A ona tehdy moje kamarádka - i když pravda s velkým otazníkem - přece jenom ještě byla.

Co mě fakt mrzí je to, že jsem jí na prosincové schůzce nedokázal správně vysvětlit, jak je důležité aby v té chvíli odkryla karty a hrála na rovinu. Matně jsem tehdy tušil že to může mít nepříjemné následky. Sám jsem ale nevěděl přesně jaké.

6.6.2017 7:04 Zveřejňuji tento příběh na svých FB stránkách a začínám "kamarádku" opět hledat. S penězi jsem se už dávno rozloučil. Po roce se mi podařilo již zcela vyrovnat svůj rozpočet. Takže splácení dluhu 3.500 Kč měsíčně za kamarádku nyní již nijak výrazněji nepociťuji. Se zradou člověka, kterému jsem plně věřil a snažil jsem se mu maximálně pomoci jsem se ovšem nevyrovnal nikdy. A nevím, zda to vůbec kdy dokážu.

Když jsem začal hledat kamarádku na FB neuvěřitelně mě překvapil počet sdílení. Musím za něj znovu a znovu všem děkovat. Snažil jsem se odpovídat na všechny reakce. A vysvětloval stále dokola, že si vlastně nejsem ničím jistý. Váhal jsem zda je tahle slečna tvor jakého jsem znal dlouhých šest let. Příjemná a skvělá kamarádka s bezva smyslem pro humor, která se dostala jen pod tlak okolností a udělala chybu. Strašně jsem téhle možnosti chtěl věřit. A zároveň jsem se strašně bál, že se nakonec dozvím něco ale opravdu hodně nepříjemného. Také jsem se bál že zaregistruje moje hledání na FB a podnikne neuvěřitelně jednoduchý a zdrcující protitah. V téhle chvíli ji stačilo napsat pod svým pravým jménem, že jsem jí vylákal na nějaký seznamovací inzerát. A že přišla v dobré víře na schůzku. A že jsem byl odporný, nepříjemný tvor. A nejenže přede mnou musela nakonec utéct, ale já jsem si jí navíc u téhle schůzky i nafotil. Bylo by to opět tvrzení proti tvrzení a byl jsem si dobře vědom toho, že sympatie všech by dokázala strhnout na svojí stranu. Věděl jsem, že tenhle boj bych nevyhrál a že riskuji opravdu hodně. Ale potřeba zjistit kdo doopravdy je a vztek nad tím jak mě podvedla byla silnější než racionální úvaha. Pořád a dokola jsem se ptal sám sebe zda je to fajn žába nebo bezcitná mrcha. A odpověď jsem neznal.

Těch několik dní na FB bylo druhé nejhorší období celé této drobné aprílové příhody. Téměř všechen čas jsem trávil u počítače. A strašně si přál aby to celé tak nebo tak už konečně skončilo. Možná že jste si všimli, že jsem tuto slečnu v diskuzi na FB popisoval dost v náznacích. A spoustu věcí jsem si nechával pro sebe. Mělo to svůj důvod.

Protože pak přišla neděle odpoledne. A do messengeru mi přišla zpráva, která mě dost šokovala. Obsahovala o slečně detaily, které jsem nedával ven. A pro mě velmi přesvědčivá výměna zpráv kterou jsem s dotyčným vedl hned zkraje naprosto bohužel vyloučila možnost "krásky v nesnázích".

Nejraději bych zde uvedl přímo text zprávy, která mě o tom přesvědčila. Ale nedostal jsem k tomu povolení od svého zdroje. A to budu samozřejmě plně respektovat. Tato zásada samozřejmě platí i pro všechny ostatní, se kterými jsem komunikoval. A třeba ještě komunikovat budu ;-) Pokud nedostanu výslovné svolení od autora nic z našich soukromých zpráv se nedostane ven. I kdyby to mělo znamenat, že v konečném výsledku slečnu nenajdu. Jsou věci které se prostě nedělají ! A patrně také jen díky tomuto naivnímu přesvědčení slečnu drsňačku hledám dál a dál . . .

Dostal jsem tedy alespoň povolení povědět vlastními slovy to, co jsem se dozvěděl. V každém případě tahle informace které zcela věřím ze mě v konečném výsledku udělala ještě většího hlupáka. Než za kterého jsem se až do této chvíle považoval. Je pro mě docela dost šok, že má drahá slečna drsňák vůbec nemusí být ta milá paní učitelka dvaceti malých capartů. Jak jsem ji znal já jako kamarádku po celých těch šest dlouhých a krásných šest let. A tak je pro mě osobně velmi nemilé a nepříjemné tvrzení které musím uvést a to - že se živí anebo si přilepšuje prostitucí.

Tak a to je přesně okamžik, kdybych měl na celou záležitost zapomenout. Uzavřít ji a v životě už po ní nevzdychnout. Už zcela chápu, že jestli podobný kousek slečna drsňák provedla i ostatním naivním důvěřivcům - že o tom následně nikdo ani nepípl. I já bych měl v tom okamžiku se svým pípáním přestat :-) Ale je mi líto. Stalo se. A budu hledat dál. A budu jako šmoula mrzout opakovat stále dokola a dokola jak kafrmlýnek : ¨Nemám rád takovéhle apríly, nemám rád takovéhle apríly, nemám rád . . .

Je to zvláštní, ale zrovna v této chvíli se mi vybavila další vzpomínka na moji pradávnou konverzaci s touto slečnou . Která nyní zapadá zcela jinak do obrazu celkové situace a nedá se už jen tak přejít. Teprve tahle nová skutečnost vše ukazuje v kapku jiném světle. Kdysi mi totiž vyprávěla o jednom dalším svém "kamarádovi". Který poté co ji několik let znal dostal infarkt. A pak zase povídala o dalším "kamarádovi". Kterému manželka našla jeho SMSky v mobilu a rozešla se s ním. A teprve teď mě to dodatečně napadlo. Že slečna si jen tak s radostí kráči světem a přitom ničí všechny chlapy co se jí trapným omylem připletou do cesty.

A pak mi v návaznosti na toto vše konečně zapadne do příběhu i jeden z posledních a dosud zcela nepochopitelných dílů celé skládačky. Se kterým jsem si stále nedovedl poradit a nedokázal ho nijak vysvětlit. Proč se proboha poté co s penězi zmizela ze scény po pár měsících dne 14. prosince vrátila na schůzku ? A já udělal tehdy první a asi i poslední rozumnou věc v tomto pitomém příběhu. A to že jsem si jí nafotil. Vždyť jinak by se opět zcela záhadně rozplynula ve vzduchoprázdu a já do konce svého života nezjistil co vlastně byla zač ! Proč to udělala ? Proč ? To přece nedává žádný smysl !

A pak mě napadla konečně divná, ale přece jen uvěřitelná hypotéza. Která by vysvětlila co to celé mělo vlastně znamenat. Co když se ta slečna jako mistr svého oboru prostě vrátila jen kvůli tomu, aby se cudně pokochala opět jedním dokonaným dílem ! Zjistila co vlastně vím a jestli jsem pro ní nebezpečný ? A zároveň mě potěšila zcela novou historkou a vše dovedla téměř k absurdní dokonalosti ! No, musela se holka neuvěřitelně bavit. Vždyť já vůl jí uvěřil znovu a podruhé poté co na několik měsíců zmizela se 150k! No fakt, tahle slečna je dokonalá. Kdyby existovala anatomie podvodu, musela by mít její hlavu ;-) Přiznávám že je to celé kapku kafkovské a absurdní. A celé vycucané z prstu a možná i naprosto nesmyslné. Jenže tohle jediné mi ten její krátkodobý a zářivý comeback alespoň nejakým způsobem nyní vysvětluje.

Ještě jednu informaci mi přinesla pomocí FB další zcela konkrétní zpráva. A to že slečna Drsňák se pohybuje v Dobřichovicích. Uváděla i přesné jméno a místo povolání. Bohužel podle fotografií dotyčné ženy na FB to zcela určitě není ona i když jméno a povolání by odpovídalo. Další záhada do mého seznamu záhad a pochybností. Takže jde zřejmě o mylnou informaci. No ale . . . červíček pochybností přece jenom ještě zůstává. Protože i jiným lidem z Dobřichovic byla tvář povědomá a někde slečnu určitě viděli. Jen si vzpomenout kde. Na tomto místě tedy jednomu pánovi patří mé velké poděkování - on jistě kdyby to náhodou někdy četl bude vědět že je určeno pro něho. Díky za informace !

No a byla i další informace u které bych byl ochoten věřit, že její autor moji drahou slečnu opravdu zná. Přestal ale se mnou komunikovat což samozřejmě respektuji. Je věcí dotyčného zda se domnívá že je rozumné mi infomace poskytovat a ani v nejmenším se nezlobím, když si je nakonec nechá pro sebe. Je to jeho volba a já ji budu respektovat. A budu hledat dál.


23.6.2017 Po poradě se svým právníkem zkouším podat trestní oznámení na policii. Bavím se s právníkem o tom jak to asi proběhne. Konstatujeme že se nic nedá předvídat. Záleží na tom komu budu přidělen. Jestli ho tenhle příběh alespoň malinko osobně zaujme. Jestli se ráno nepohádal s manželkou, přítelkyní, se svým psem . . .

Od prvního okamžiku na mladém policistovi ve služební uniformě vidím, že to zřejmě bude marné. No nic, snažím se i tak vše alespoň kapku srozumitelně vylíčit. Příběh ale rozhodně nezaujal a policista zřejmě vůbec neví jak se k němu postavit. Odchází se dlouze radit se svými nadřízenými a náčelníkem. Patrně tomu všemu co mu povídám a postupně předkládám nevěří. Chápu, jeho postoj je rozumný, pragmatický a odpovídající celkové situaci. Takže trestní podání nakonec není přijato s tím, že jde o občansko právní spor. Pochopitelně. Přijít na policii beze jména a bez sebemenšího důkazu s vágním tvrzením je přinejmenším nebetyčná drzost. Asi se na mě začíná projevovat dobrá škola mé drahé slečny drsňačky ;-)

Prosil jsem tedy policistu se kterým jsem vše projednával, aby vše někam poznamenal. Slíbil, že to udělá a vše zapíše do knihy denních hlášení. Pevně doufám že to tedy opravdu udělal. Už i já sám mám totiž kapku dost toho, že se tento příběh zakládá v podstatě jen na mých tvrzeních. Jo a daroval jsem policistovi celou sbírku vytištěných vtipů, které najdete i na těchto stránkách. Společně se zdvořilou omluvou, že tam najde i dost vtipů o policajtech :-)

Tak tedy Praha 7, Františka Křížka příchod před devátou hodinou ráno. Vrátný v recepci se mě nejdříve laskavě zeptal zda nenesu bombu (měl jsem v ruce vytisknutou řídící skříňku k dalekohledu). A pak jsem s vrátným chvíli kecal na téma 3D tisk. Kde a jak vzniknul a k čemu je dobrý. Říkal, že takovou věc vidí poprvé v životě :-)


1.7.2017 Dávám na své FB stránky výsledek celého mého snažení s příslušným komentářem. Zbývá jediná možná skulinka. A to že dotyčná slečna zdařile zaskórovala nejenom u mě, ale i u dalších pánů. A i kdyby další pánové stejně jako já neměli sebemenší důkaz že se to opravdu stalo, byla by situace přece jenom trošku jiná. A i když jsem dostal do messengeru zprávu, že jsem nebyl jediný podvedený, dotyčné pány zcela chápu. Slečna naprosto spoléhá na to, že přece nikdo není takový osel aby s takovou příhodou šel veřejně "ven". Takový vůl proboha nemůže na tom celém našem širém světě nikde existovat ! No jen lehce zapomněla na to, že já tu stále jsem a z jejího drobného aprílového žertíku jsem se přece jen už trošku otřepal.

Tento příspěvěk z 1.7. má celkem tři sdílení. To také chápu. Laskavost druhých jsem si již vyčerpal předchozím příspěvkem a znovu za to všem děkuji. To nejdůležitější už vím. Vím slečno kdo jsi. Neznám Tě jménem, nevím kde máš momentálně svoji noru. Protože druhý tip na konkrétní jméno a zaměstnání který mi přišel bohužel nebyl správný. I když zněl velice věrohodně. Ale vím slečno jaká jsi. Možná jsem směšný, ale to je pro mě hodně důležité. Znát pravdu - i když bolí. A za to všem a jednomu z Vás obzvláště - velmi děkuji.


29.8.2017 Je mi trapné vyřizovat si tuto záležitost veřejně, ale je to poslední možnost kterou mám. Pokud to nechci vzdát. A to vážně nechci. Velice se tedy omlouvám, ale pouštím nyní konec tohoto příběhu v nezkrácené verzi do světa. Napoprvé jsem si to netroufl udělat. Bál jsem se tehdy, že moje "kamarádka" beze jména by mohla přijít k úhoně. Co kdyby to nakonec byla ta hodná, milá a vůbec fajn žába, kterou jsem znal šest let ? A ne excelentní mrcha jak jsem ji zase poznal za poslední rok ? To by mi bylo potom hodně trapně. To jsem vážně nechtěl.

Nyní když se domnívám že nezvratně vím, že to má kamarádka bohužel nikdy nebyla, je situace kapku jiná. Na našem posledním setkání v Domažlické jizbě 4.1.2017 odpoledne jsem totiž Lucině M. v podstatě dal jistý slib. Ona ví jaký a já to vím také. A tento slib se nyní pokusím i splnit. No a jestli se mi to povede - to už je věc jiná. Ale zkusit, zkusit to prostě musím . . .




Zde jsou střípky vzpomínek moji "drahou" slečnu. Zbytečné a marné, jako jsem i já sám . . .




Na našich životních příbězích je zajímavé to, že když se s někým setkáme nikdy předem nevíme co přesně se stane dál. Jestli to bude jen letmé setkání na pár minut, či hodin. Jestli toho človíčka se kterým právě mluvíme ještě vůbec někdy v životě uvidíme. Jestli nám tohle setkání přinese dobré věci, nebo naopak věci špatné. A příběhy se dějí jen tak sami od sebe. A my je máme tu více a tu méně možnost jen nějakým způsobem ovlivnit. Trošku určitým směrem popostrčit. Ale většinou, protože jsou to strašlivé mrchy a potvory, tak se zcela prostě ubírají svojí vlastní cestou. A je jim zcela šumafuk jaký chceme aby byly anebo nebyly. Jsou prostě jen a jen svoje. Pouze jedno mají společné. Dopadnou často zcela jinak než jsme předpokládali. Nebo než jsme si přáli. A nám se to někdy strašně líbí a jsme za to rádi. Zato z příběhů kdy nám zůstanou jen oči pro pláč jsme strašně smutný a zklamaný. A chceme aby se vůbec nestaly. Anebo abychom v nich alespoň jednu pitomou maličkost udělali trošku jinak. Anebo řekli něco jiného. Ale jak už jsem napsal. Příběhy jsou prostě strašné potvory a mrchy a stanou se přesně tak, jak se jim zrovna zachce nebo zlíbí.

Navíc jsou příběhy pravdivé a příběhy více či méně prolhané. Bohužel příběh, který zde budu dál vyprávět patří spíše do té druhé skupiny. Protože do této chvíle nevím a nedokážu rozlišit které věci v něm odpovídají skutečnosti - a co je slovo od slova účelová lež. Obávám se, že pravdivá varinta bude ta druhá. Zkusím se tím nenechat odradit a budu příběh statečně vyprávět dál.

Takže má žena beze jména se narodila v Liberci mladým rodičům. Rodiče bydlí v malém domečku spíše na okraji města. Žena beze jména má o dva roky mladší sestru. Jaké měla dětství ? Jak vyrůstala ? To vážně nevím. Narodila se v konci osmdesátých let, kdy svět okolo ní se měl začít rychle a od základů měnit. Čas naděje a očekávání, který později u mnohých přerostl ve velké zklamání. Což je vlastně svým způsobem velmi symbolické. Protože přesně tohle se stalo i té mé potvoře - mému příběhu.

Dovedu si představit, že jako mladá byla tahle žena velkým zlobidlem, ostatně jako většina z nás. Když chodila v Liberci na základní školu, tak se spolužáky zlobila tak zdatně a tak mohutně, až prý přivedla jednu učitelku do blázince. Jenže osud je často zlomyslný a poťouchlý. A tak tuhle tehdy ještě mladou slečnu náhodou potkávám přesně na apríla roku 2010. Hmm, jak i tohle datum bezvadně zapadne do mého příběhu ;-) Mladá žena tehdy studuje na pedagogické fakultě druhým rokem se specializací na nižší ročníky ZŠ. Prostě budoucí paní učitelka. Že by jí to chtěl osud vrátit :-) A může vůbec být až takhle zlomyslný a poťouchlý?

A teď a hned zkraje narazíme na menší problém. Jak budeme této ženě beze jména říkat ? Když bezpečně víme, že jméno Bára je smyšlené ? Hmm, jak tenhle problém řešit nebo obejít. Co zkusit tohle ? Nahlédneme letmo do matriky a zjistíme že v letech kdy se pravděpodobně narodila bylo jedním z nejčastěji dávaných jmen Lucie. To by šlo, ne ? A dáme ji nějaké příjmení když nevíme, zda je její příjmení pravé ? Co s tím. Ale zkusme tedy udělat kompromis. Říkala že je Mašková, tak z toho udělejme - Lucie M. Tedy zkráceně Lucka. To je hezké jméno tak proč ho nepoužít. Takže teda Lucko - ahoj. Vítej znovu zpátky - tedy alespoň symbolicky a nakrátko v tomhle mém příběhu. Který ovšem byl a navždy zůstane ať už chceš nebo nechceš i příběhem Tvým.

Takže studentka Lucka se ocitla ve veliké Praze. Chce samozřejmě nejen studovat. Chce i žít, chce se potkávat se svými kamarády i novými lidmi. Chce si prostě užívat života a jak je to pro ní typické - i trochu zlobit. Kdysi dávno měla v Liberci jednoho přítele. Se kterým se ale nakonec rozešla, což se ovšem stává téměř všem našim prvním láskám. Teď nemá nikoho. Trochu ji to chybí, ne však až tak moc. Jen v našich řečech u piva si z ní občas dělám legraci. A ptám se jí kdy tedy vlastně ten její princ na bílém koni konečně přijede a kde že se fláká ? Jednou jsem dokonce tak zlomyslný a poťouchlý, že prohledám celé hračkářství. Procházím půl hodiny všechny regály a beru postupně do ruky všechny koně a prince, které tu mají. A zkouším najít tu správnou kombinaci. Když už se prodavačky svolávají s tím, že takovéhle úchyla tu teda ještě neměly :-) konečně najdu tu správnou kombinaci. A u dalšího piva jí předám jejího osobního prince na bílém koni, aby tedy měla alespoň nějakého. A samozřejmě jí přeju, aby konečně našla i toho skutečného. Směje se a prince i s koníkem si odnáší. Potom připustí, že jak léta jdou začíná být z toho mírně nervózní.Všechny její kamarádky už mají malé miminko. A o čem se tedy s nimi má proboha bavit, když oni melou pořád jen o tom samém ? Ale co, příliš to neřeší. Říká mi : "Víš, já nějak moc hledat nebudu. To prostě buď přijde samo, nebo ne." A její maminka je z toho více nervózní než ona. Čeká a těší se na to, co téměř každá žena jejího věku - na vnoučata.

A léta jdou a běží šíleným tempem dál. Dostuduje. Nastupuje na základní školu na Proseku. Nachází si poblíž školy i vhodný podnájem. A jak ji čas od času vidím vyrůstá před mýma očima z mladé a zlobivé tygřice v mladou ženu. Má strašně ráda a přímo miluje vtipy, i když je sama neumí vyprávět. A také si je moc nepamatuje. Když jí po létech vyprávím ten samý, směje se mu stejně intenzivně a stejně krásně jako kdysi. Občas se řeč stočí i na její zaměstnání, na školu.

Jednou mi vypráví, co dělá jejich paní ředitelka. Namítám, jestli mi kdysi nevyprávěla že jí přijímal pan ředitel. A ona hned že jo, že si to pamatuju správně. A že paní ředitelka teď nastoupila nově. Směju se, že to teda má blbý, že už jí nic neprojde. A z legrace se ptám, kdo ví jestli když jí pan ředitel tehdy přijímal nemyslel víc na její ženské vnady, než její profesní profil. A ona se krátce zamyslí a říká mi : "A víš že možná jó ?"

Jednou jí zase vyprávím dlouhý vtip o tom, jak paní učitelka nazouvá malým dětem botičky. Je to strašně dlouhé a složité. Kdy je shání do houfu, potom hledá botičky, potom je nazouvá a konečně jim zavazuje i tkaničky, aby po svém heroickém úsilí a zdárně dokonané práci jí holčička řekla : "Ale to není moje botička paní učitelko." Lucka se směje tak upřímně a tak ze srdce, že tohle fakt musí denně prožívat i ona. Potom vypráví, že už je třídní a že má na starosti čtvrťáky.

Jindy jsem se jí zeptal co dělají její velká miminka. Jestli moc nezlobí. Zarazila se, nadechla a potom vyrazila : "Hajzlíci mrňavý to jsou. Podvádí a opisují jako o život." Upozornil jsem jí na ten drobný fakt, že tohle zcela nedávno dělala také. Lucka to blahosklonně přechází a popisuje co všechno ty mrňaví parchanti nevynaleznou pro to, aby mohly něco opsat. A jak do toho s radostí a se zájmem zapojují moderní techniku jako například mobilní telefony.

Lucka neměla moc ráda zvířata. Říkala že má alergii na kočky. A tak jediné zvíře, které na svých podnájmech měla byla ryba se skvělým jménem - Píglinka. Když jsem se ptal a proč se jmenuje zrovna takhle, tak říkala : "Víš vona si tam furt jezdí po tom akváriu a furt ho pígluje, tak je to zkrátka Píglinka."

V roce 2015 jsme se dokoce vypravili spolu na pouť. Absolvovali jsme strašný hýbací mechanismus rotující okolo všech os. Byl to drsný zážitek. Já jsem se jen tiše držel na té strašné věci a doufal, že už bude konec. A Bára vedle mě střídavě méně a střídavě z plna hrdla zoufale ječela. Když jsem se jí potom ptal, proč ženský v takových situacích ječí tak se zamyslela a řekla : "No my prostě doufáme, že to uteče." Když jsme pak šli na večeři a cestu nám zkřížila tramvaj, tak jsem Báře řekl : " Neječ, tahle fakt neuteče." A ona snad něco řekla a pak se smála.

Mě s touhle kamarádkou bylo prostě strašně fajn. Když jsme o rok později šli opět na pouť tak jsem jí svojí třesoucí se rukou vystřelil pár růží. Dala si je na kabelku, marcipánové srdce dovnitř a odjela za rodiči do Liberce. Když se jí doma ptali od koho ty růže má tak řekla že : "Od kamaráda."

Bára - teda pardon Lucka bydlí i dále po podnájmech. Uprostřed května 2015 se stěhuje na nové bydliště v blízkosti fotbalového stadionu Slavie - Vršovice. Na byt a na stěhování musela složit zálohu a tak mě tehdy poprosila o 5000,- Kč. Vypráví mi, jak ji stěhovali kamarádi v dodávce. Potom popisuje jak vše měla papírových krabicích. A ty se jí prý válí v bytě ještě teď - kdo to má stihnout všechno vybalit. Bydlí zde v podnájmu u slečny, která sama měla smlouvu na podnájem. Prostě klasický spolubydlící.

Jednou jsme někde slyšeli písničku tuším že Nedvěda : "Na dlani jednu z tvých řas, do tmy se koukám, hraju si písničky tvý, co jsem ti psal, je skoro půlnoc a z kostela zvon mi noc připomíná, půjdu se mejt a pozhasínám, co bude dál?"

A ona seděla, poslouchala jí a potom řekla : "Tak tohle byla první písnička, kterou jsem se učila hrát na kytaru." A já si tehdy strašně přál, aby jednou přišel okamžik kdy ji i s ostaními kamarády u táborového ohně uslyším tuhle písničku zpívat. Tak jako jsem slyšel kdysi dávno jinou kamarádku v kruhu ohně na pískovně zpívat do noci plné hvězd písničku jinou. Nohavicovu kometu a dobře věděl - že lepší chvíle už nemůže nikdy v životě znovu přijít.

Různé vzpomínky na moji slečnu drsňačku se nekonzistně vynořují a pak zase mizí. Kdo ví na co si ještě vzpomenu z tohoto divného příběhu.

No vida ! Z tohoto časového období jsem našel na počítači zastrčenou ještě jednu vzpomínku. Občas jsem Lucce koupil nějakého drobného plyšáka pro radost. Začátkem ledna 2016 to byl takový roztomilý červený dráček. A aby dráček nebyl sám, připojil jsem k němu jednoduchou rýmovačku. Já je sice moc neumím a je to v takovém jednoduchém stylu : "Cihla-zjihla", ale jí se bůh ví proč líbily. Tak ji snad přežijete i vy :-)

Já jsem dráček šikulka, červený jak Karkulka. Báry strašný malý drak, ponesu ji do oblak.

Až si sednem na oblaka, zaženu i vlkodlaka. Létat nezná, není kos,dělám na něj dlouhej nos !

Jsem totiž dráček hrdina, když nablízku je peřina. Schovám čumec, ocas, packy,když vzduchem začnou lítat facky.

Jsem strašný Báry drak, když nablízku je vhodný mrak. A když není braň mě Báro, chci Tvůj úsměv a to není málo !

Bára dráčka vzala a pohladila mu čumec a packy. A pak mi řekla : "Tak teď už ti i věřím, že všechny ty básničky píšeš fakt sám."

Snad to bylo v tomhle období, kdy jsem se jí zeptal, co dělá spolubydla. Ona se zamračila a řekla že se právě krutě pohádaly. Pak jsem z ní dlouho páčil co způsobilo tento strašlivý válečný konflikt. Dlouho to nechtěla přiznat. No a když jsem to z ní konečně dostal tak řekla, že za vše může ta pitomá lednice. Která má jako na potvoru lichý počet poliček. Smál jsem se opravdu dlouho a pak se jí zeptal, jestli už není na čase myslet také na vlastní bydlení.

Někdy mezi jarem a létem roku 2016 její tatínek slavil své 50 narozeniny. Vyprávěla mi jak si pronajali sál v hospodě a jak se na to strašně netěší. Na všechny příbuzné, babičky a tetičky. No ale nakonec když vše absolvovala tak mi říkala, že to bylo vlastně docela fajn.

Koncem července 2016 se vrátila v pondělí ze školy v přírodě a tak jsme se sešli v úterý. Řekl jsem tehdy Lucce, že pokud chce zůstat bydlet v Praze (což navzdory přání své maminky ať se vrátí do Liberce chtěla), ať se cvičně poptá po možnostech hypotéky. Které jsou nyní na mimořádně nízké úrovni. Lucka se poptala a zjistila, že nemá všechny peníze na kauci. Že má naspořeno jen nějakých 150 tisíc. Za pár týdnů na to mě napadla jiná možnost. Řekl jsem jí že u svého kamaráda který půjčoval na bydlení i mě ji mohu můžu zařídit půjčku. Neřekla nic konkrétního, ale na příštím setkání se zeptala, zda nabídka stále platí. Řekl jsem, že mé slovo samozřejmě platí. Ukázalo se, že se bude muset pravděpodobně ze stávajícího podnájmu odstěhovat. A tak začala pilně pilně pátrat po vhodném bytě k případné koupi a zjišťovala možnost hypotéky. Slečna domácí ve Vršovicích si totiž našla přítele a tak ji začal hrozit vyhazov.

Červen roku 2016 byl vůbec zvláštní měsíc. Byl jsem plný radosti i smutku, kterému jsem přesně nerozuměl. Podruhé v životě se mi totiž stalo, že kamarádský vztah tak nějak překročil svůj vlastní rámec. A stává se něčím daleko větším a plnějším než původně byl. Tohle je zvláštní věc, kterou jsem zatím nepřiznal naprosto nikomu ve svém životě. Ale snad to do tohoto příběhu tak nějak patří. Alespoň doufám.

Poprvé se mi tahle věc stala s Frantou Haškem. Ten kdo ho znal dobře ví jaký byl Franta fajn chlap a jeho historky o létání na Ruzyni byly naprosto jedinečné a vyjímečné. A postupem času, protože můj vlastní otec zemřel brzo, se stal mojím adoptivním tátou. Aniž bych mu to vůbec kdy řekl, nebo naznačil. Vídali jsme se jen jednou za čas. Ale skutečnost že prostě jenom je a občas skočíme na pivo dělala můj svět tak nějak lepším a úplnějším. Franto, zdravím Tě tam nahoru, třeba mě opravdu slyšíš !

A stejně tak u téhle kamarádky jsem v červnu najednou začal zmateně zjišťovat, že se pro mě stává něčím daleko víc než pouhou kamarádkou. Začal jsem jí někde hluboce v sobě cítit jako svojí adoptivní dceru. Nebyl jsem si tím pocitem příliš jistý, jen prostě hluboko ve mě sedělo něco čemu jsem příliš nerozuměl. Možná to bylo jen proto, že já sám jsem vlastní děti nikdy neměl. Anebo jsem tomu pocitu špatně rozuměl ? Ať to bylo jakkoliv začalo mě prostě záležet na tom, jak její život bude dál pokračovat. A jestli v něm bude šťastná. Prostě mě jen tak stačilo vědět že je a že ji zase uvidím a svět byl fajn. Stejně jako kdysi u Franty.

Mezi tímhle jarem a létem ke mě přišla i další zvláštní věc. Můžete mi věřit, že jsem člověk skrz naskrz racionální a reálný. Nevěřím na duchy, na posmrtný život ani na záhadné létající talíře. Ale stejně právě teď ke mě podruhé v mém životě najednou přišla znenadání jasná a silná předtucha. Seděli jsme tehdy s Luckou opět v naší číně. Kecali jsem a pili pivo po jídle. Já se na Lucku díval a najednou jsem si po těch šesti letech v duchu říkal. Stárneš holka, měla by jsi se sebou začít něco dělat. Máš nejvyšší čas na prince na bílém koni. Ale jsi má kamarádka a já tě mám rád takovou jakou jsi. A jsem za to rád. Že s tebou jednou za čas takhle můžu být. A promiňte mi že to řeknu takhle vulgárně - ale já prostě kurva strašně chtěl, aby se téhle holce dařilo v jejím životě dobře.

A potom jsem zčista jasna tak jak jsem proti ní seděl a kecali jsme, ucítil že se něco blíží. Najednou jsem věděl že se to stane brzy, že to bude něco strašného a vůbec se mi to nebude líbit. Nevěděl jsem zcela přesně, co se to ke mě blíží. Ale měl jsem naprostou jistotu, že to přijde do několika měsíců. Cítil jsem a to naprosto jasně a nezvratně, že to bude strašný průšvih. Můj zdravotní problém ? Možná. Ano, to bude ono.

Předtucha sama o sobě je vůbec zvláštní věc. Je často popisovaná například v příhodách vojenských pilotů za války. Vzpomínám si i na jednu předtuchu profesionálního hasiče. Kdy uprostřed velkého požáru tovární haly zničehonic přerušil hašení a vyvedl celé družstvo ven. Sám vlastně nevěděl proč. A za pár minut nato proběhla halou ohnivá vlna intenzivního hoření. Opravdu věděl co se stane ? Vždyť to přece není možné ! Vysvětlení téhle příhody se mi strašně líbilo, protože je racionální a rozumné. Velitel jako profesionál vnímal prostředí okolo sebe a podvědomě si všiml, že v hoření požáru nastávají změny. Takové drobné signály že něco není v pořádku dostáváme často i v daleko méně vyhrocených situacích. Podvědomí je zpracuje, ale nedorazí až do našeho mozku. Může tohle být předtucha ? Ano, to by mohlo být ono.

Tak i já jak jsem seděl proti týhle holce a asi už jsem dostával nějaké podprahové signály, že něco je hodně špatně. Nevěděl jsem co a jak. Jen jsem věděl, že to přijde brzy a nebude se mi to ani trochu líbit. A že to bude hodně drsné. A to také bylo a málem jsem to nerozchodil. Ale odpusťte předbíhám. Vraťme se zpět.

Lucce se podařilo zarezervovat si byt, který si vyhlídla. Říkala, že má účet u Equa Bank a byt si pořídila od Central Group. Že splátka v hotovosti je těch 300.000,- Kč, že byt má cenu něco pod 3.000.000 Kč. Že splácet bude něco pod deset tisíc tedy jen o malinko víc, než by ji stál podnájem. Asi třicet let, to si vážně přesně nepamatuji. Pověděl jsem jí, že jsem se díval na internetu na byty v Letňanech a jestli je to tahle lokalita u letiště. Mám pocit, že se tehdy přesné odpovědi nějak elegantně vyhnula. Stejně tak mi nechtěla z nějakého důvodů říct, na které škole přesně učí. No to mě sice mrzelo po tom co jsem pro ni udělal, ale vem to čert. Když nechce tak nechce.

No nic - pokračujme. Každopádně uvedla, že to má z nového bytu jen tři zastávky do školy. Říkala, že až se bojí toho co se dál stane. Že se jí vše neuvěřitelně daří a že to není přece normální. Nejdřív bezva dovolené s kámoškou z fakulty v Bulharsku a teď má dokonce vlastní byt. A znovu radostně opakovala : "A hlavně to budu mít jen tři zastávky do školy !" Popisovala jakou barvu si vybrala kachlíčků do koupelny, jak bude pronajímat druhý pokoj a garážové stání. Aby vše mohla splácet. A že bude snad mít zařízenou i kuchyňskou linku.

Smáli jsme se tomu, že teď ona bude paní domácí. A pro změnu tedy Lucka bude rozhodovat o tom, kdo půjde na ulici a kdo ne :-)

Vše Báře, ale pardon už zase - tak teda Lucce neuvěřitelně hrálo do karet. V říjnu 2016 se musí odstěhovat ze současného podnájmu a v říjnu má zároveň proběhnout i kolaudace jejího vlastního bytu. A že už se vlastně nic nemůže pokazit. Poprosil jsem jí, jestli až byt bude opravdu mít, zda to u ní oslavíme. Říkala, že samozřejmě že ano.

Měl jsem děsnou radost z toho, že Lucka má radost a že má byt. A že ten byt jsem jí pomohl získat. Ptal jsem se jí, co na to říkali rodiče. Prý byly v šoku a zajímalo je, kde na to vzala :-) Ostatně její máma to asi nenesla dobře, protože doufala že se po škole vrátí z Prahy zpět do Liberce. Řekl jsem Lucce, že je to prostě holka šikovná. A ona radostně přitakala, že teda to ano, to jó, že holka šikovná opravdu je.

Potom říkala, že když jí paní domácí z Vršovic přišla doopravdy říct že má padáka, ona ji s ledovým klidem opáčila : "No tak jo, to se ale hodí já mám od října svůj nový byt". A pak se kochala výrazem jejího obličeje, který byl prý hodně nevěřící. A když její sestra zjistila že má nový byt tak hned plánovala, že se je to žůžo že tam bude bydlet taky. Jen tak bez nájmu. Ale Barča jí řekla něco jako: "Tůdle, nůdle", platit se holka musí.

Její o dva roky mladší sestra nastoupila v Praze na nějakou školu uměleckého směru. Odhaduji to tak na rok 2015 ? Když jsem se Báry ptal, jaká její sestra je tak říkala : "Ta je spíš na elfy a takovéhle věci."

No a dostáváme se pomalu a jistě ke smutnějším pasážím tohoto příběhu. K tomu pitomému létu, kdy mě poprvé podrazila. Sám nevím, proč mě to tak bere. Když to vezmeme kolem a kolem, tak se vlastně vůbec nic nestalo. Všichni jsme zdravý a živý tak proč tedy nezapomenout na tuhle pitomost, smazat to a nejít zkrátka dál ? I když teda nevím, jestli někdy ještě pohromadě uvidím v malém paklíčku bankovek takovou pro mě téměř astronomickou sumu. Tak co se vlastně stalo ? Vůbec nic. Vždyť život jde přece dál !

Carpe diem ! Tak proč mě to nejde a myslím na to stále dokola a dokola ? Vzpomínám na loňské léto a na to co mi táhlo hlavou. Jak jsem marně přemýšlel o tom kam tahle kamarádka zmizela. Nejistota je strašlivá věc. Jak jsem prohlížel černou kroniku a policejní databázi pohřešovaných osob a zjišťoval, jestli se téhle holce nestalo něco zlého ? Jak se mi po nocích zdálo, že ji hledám a ona už nežije ?

Možná se mi tehdy v hlavě vracel zase zcela jiný příběh. Starý příběh do kterého jsem znenadání spadl před mnoha léty. Kdy také ze dne na den zmizela kamarádka mému příteli a já jsem mu ji pak pomáhal hledat. Příběh, který měl na rozdíl od toho současného to nejsmutnější a nejhloupější zakončení, jaké je vůbec možné. Jak už jsem ale říkal na začátku. To příběhy si zkrátka vybírají nás ať už chceme, nebo nechceme. A věci se stávají zcela nečekaně a zcela jinak, než bychom si přáli. A někdy potom takové příběhy znějí tak neuvěřitelně, že se sami sebe ptáme zda jsme je skutečně prožili.

V celém tom zmatku jsem měl jednu ohromnou kliku. Mám totiž kamaráda, se kterým si můžeme říct vše. On jediný celý tenhle příběh znal od úplného počátku až do samotného konce. A ten se mě tehdy zeptal : "No a co by jsi dělal, kdyby se jí opravdu něco stalo ?" Vzpomínám si, jak jsem mu odpověděl : "Hele, pak by mě nějakejch pitomejch stopadesát tisíc vážně ani v nejmenším nezajímalo." Tenhle kamarád mě pak dlouhé týdny držel nad vodou jenom tím, že jsem si měl o téhle příhodě s kým povídat.

Carpe diem ! Snažil jsem se. Postupem času začalo být z prostého faktu že telefon kamarádky i po mnoha týdnech stále fungoval zřejmé, že tentokrát se ten nejhorší scénář opakovat nebude. S největší pravděpodobností byla stále naživu. Střídavě jsem se styděl, že se mi to stalo a střídavě ve mě rostl strašný vztek. Některé dny jsem přežíval jen silou vůle a vzdoru. Kdy jsem se zapřísáhl, že mě Lucinka nedostane tímhle svým drobným aprílovým šprýmem do kolen. Ale co. Přeskočme tuhle trapnou čtyřměsíční mezihru, ve které se nedělo vůbec nic.

A pojďme k tomu večeru, kdy jsem ji po dlouhé době opět uviděl. Pověděla mi asi tenhle příběh. Po pořízení bytu a po návratu z Moravy jela tuhle pro ni velkou událost slavit se svojí kamarádkou na Sněžku. Tam potkala 40 letého kuchaře z Prahy, který tam byl zase se svými kamarády. A tak nějak se stalo, že najednou to oboustranně zajiskřilo a láska byla na světě. Celý ten první večer si prý povídali až do dlouhé noci. Poprvé se zamilovat téměř ve 30 letech ! Konečně princ na bílém koni ! A bydlí teď u svého přítele na Jižním městě. Její přítel je vousatý a rozvedený. Říkala jak je zvláštní, že jeho děti jsou téměř tak staré jako je ona sama. Že už byla představit svého přítele svým rodičům a že maminka nijak zvlášť nad 40 letým rozvedeným chlapem nejásala. Že spolu chodí na procházky Prahou a že je jí konečně fajn. Když jsem se jí přímo zeptal, zda se opravdu jmenuje Bára tak přiznala, že ne. Když jsem se jí zeptal zda je opravdu učitelkou tak zcela přesvědčivě odpověděla že ano. A říkala, že v ničem jiném mi nelhala.

Když jsem ji tedy poprosil, jestli její byt oslavíme alespoň dodatečně tak ihned odpověděla, že ho musela pronajmout. Že se po jeho pořízení dokonce na čas ocitla v červených číslech.

Na tohle setkání jsem šel s tím, že musím mít konečně nějakou jistotu. Donesl jsem z internetu vytisknutou smlouvu o půjčce na 100.000,- Kč. Byla to první smlouva, která mi přišla pod ruku a nijak výrazně jí nestudoval. Bára si ji vzala do ruky a pečlivě jí začala číst. Zarazila se u rozhodčí doložky a u datumu 2.6.2016. Začala mluvit o tom, že vše je jenom moje finta jak jí dostat k soudu. Vzhledem k tomu, že mě nic takového opravdu nenapadlo ani omylem tak jsem zůstal celkem paf. A nechápal, že to že jí jen tak právě dávám 50.000,- vůbec nekomentuje. Odmítla vytáhnout občanku a vše dodatečně papírově potvrdit.

Najednou se změnila v rozzuřenou tygřici, která brání svoje mláďata. V té chvíli jsem jí i věřil že právě získala svůj vysněný byt. A že jí právě potkala poprvé v životě ve 30 letech její životní láska. A ona je rozhodnutá vše bránit za každou cenu i kdyby mě měla na místě rozsápat. Pochopil jsem, že jsme jenom krůček od obrovského průšvihu. Bára stále opakovala, že na schůzku se mnou dorazila dobrovolně a jestli vůbec chápu, že nemusela přijít. Já jsem zase jen opakoval, že jsem jí právě dal 50.000,- Kč. Že přes to co mi udělala na ní neřvu a neječím. A že nějaký podraz jsem na ní vážně nechystal a jestli si uvědomuje do jakého psychického stavu mě svým jednáním uvedla. A že šíleně a bytostně potřebuji alespoň nějakou jistotu, ať mi alespoň řekne svoje jméno. A ona pořád opakovala že nechápe k čemu je mi její jméno, když právě slíbila že mi to bude vracet.

Byl jsem jednak na konci svých fyzických i psychických sil a navíc mi z toho bylo hodně smutno. Tak jsem jenom smlouvu vzal a roztrhal. Ustoupil jsem od svého původního úmyslu že musím za každou cenu zjistit, co je tahle slečna vlastně zač. Jinak by vše pravděpodobně skončilo v tu chvíli nějakým obrovským průšvihem. A to jsem nechtěl, vždyť opravdu přišla sama a dobrovolně. Říkala že byla strašně napnutá jak to skončí. Prý se toho bála stejně jako já a v noci vůbec nespala. Byl to divný večer, který jsme oba dva zvládli jen tak tak.

Zato na posledním setkání kdy jsem ji viděl z nás už všechno spadlo. Byli jsme oba dva rádi, že se vidíme. Kecali jsme a vyprávěli zase jako kámoši a bylo to strašně fajn. Říkal jsem Lucce že jsem neuvěřitelně šťastný, že to takhle dopadlo. Že jsem vždycky věděl že je trochu mrcha. Ale že můžu teď říct, že je to férová mrcha. Lucka se tomu smála a říkala že se jí to líbí a že to takhle bere. Vyprávěla jak je to s přítelem fajn a jak chodí na procházky po Praze. Že je šťastná a že za tu dobu co je s přítelem už přibrala dvě kila. Já jí zase vysvětloval, že některé moje sdělení si mylně vyložila jako výhrůžku. Že to když jsem jí říkal že jen shodou okolností se jejího hledání neujal jeden kamarád kamaráda z pražské kriminálky je strašně bezva. Protože to už bychom nikdy potom nemohli takhle sedět u piva a povídat si. A že jsem strašně rád, že to takhle dopadlo, protože jinak bych jí hledal až do konce svého života. A jsem šťastnej, že si teď mohu s ní bez zábran, skrývání a paranoi už povídat naprosto o všem.

Vyprávěl jsem jak jsem se jí snažil zoufale najít a že mě tím jak najednou zmizela i s penězi málem zabila. Kecali jsme dál a dál a pili pivo za pivem. Když jsme kecali o tom, jak jsem ji hledal tak jsem jí popisoval jak se dá naklonovat simka.

Potom jsem jí vyprávěl, jak jsem si vzpomněl na dobu, kdy byla na operaci křečových žil. Tehdy byla celý měsíc v neschopnosti. A že v podstatě vím v které kartotéce které nemocnice leží její jméno. To se Lucka zarazila a potom možná s mírným napětím poslouchala. To jak jsem dokázal přesně určit datum kdy přijela z kontroly v nemocnici na setkání autobusem 167 dolů na Anděla. Líčil jsem jí jak nejdřív jsem si vzpomněl, že tehdy jsem jí vyprávěl na tomhle krátkém setkání (kulhala a měla problémy s chůzí a na noze měla elasťák) o svých prvních nákupech na bangoodu a aliexpressu. Takže jsem šel do historie objednávek na internetu a vyšel mi zhruba podzim roku 2015. Potom jsem si zase vzpomněl, že v tu dobu kdy Lucka přijela autobusem dolů probíhala rozsáhlá výluka tramvají nahoru do Řep. Protože na zastávku kde jsem na ní čekal přijel každou chvíli "Xdevítkovej" autobus. Takže jsem šel na internetové stránky dopravních podniků, našel datum prováděné výluky a zase zůžil časové rozmezí.

Už jsem se blížil datumu kdy na kontrole (zřejmě uváděla Homolku a nikoliv Motol, ale nevím to dnes už zcela jistě) to odpoledne pravděpodobně byla. Pak jsem dlouho nevěděl co dál. Až jsem si vzpomněl na docházkový systém v práci. Nechal jsem si vyjet příslušné časové období. A procházel jednotlivé dny. Až jsem našel v daném období v podstatě jediný možný den podle času svého odchodu z práce. A tak tedy vím, že pravděpodobně byla na kontrole zřejmě na Homolce 14.10.2015 okolo druhé hodiny odpoledne. Podle zběžného telefonického dotazu v nemocnici vycházelo na Homolce jedno oddělení a na Motole připadaly do úvahy dvě oddělení. A smál jsem se tomu protože do kartotéky nemocnice se stejně nedostanu. A navíc že teď když jsme zase kámoši je to stejně naprosto zbytečné. Tehdy se Lucka ten večer snad poprvé na malou chvilku dost zarazila. A něco asi půl vteřiny rychle vyhodnocovala. Pak se zase rychle vrátila zpět.

Přiznám se, že jsme oba dva stále asi trochu hráli hru "Chodí pešek okolo" a tak jsem ji v tomhle okamžiku dost bedlivě pozoroval. Naprosto jsem na ní nepoznal zda se zarazila proto, že jsem byl už blízko jejímu jménu. Anebo proto že to bylo vedle jak ta jedle. Spíš ta druhá varianta. Pak se jen usmála říkala : "Seš dobrej detektiv !"

Odcházel jsem z této schůzky s přesvědčením, že nyní je už vše naprosto v pořádku. A netušil jsem že do čtvrt roku začne vše znovu. Pochybnosti a otázky co je vůbec zač. Nejistota jestli je to naprosto totální mrcha, která si mě si mě namazala jako máslo na chleba. Nebo jestli nelhala a to co o sobě uvedla je skutečné a pravdivé. Já prostě tehdy neměl nejmenší tuchy zda je správně Aááá či Bééé.

Naprosto směšná je ta skutečnost jak málo toho o ní po šesti letech bezpečně vím. Když došlo na tvrdé tak pila vodku s džusem a přímo panicky se bála pavouků. Těm říkala "Ferdové" a jakmile se někde nějaký objevil, tak bylo zle. Setkávali jste někdy s agentem Mossadu ? S perfektně vymyšlenou krycí legendou ? A ze dne na den zjistili, že vlastně o něm po tolika letech nevíte NAPROSTO nic ? No řeknu vám - to je fakt bezva pocit. Ta absurdita toho pocitu se zkrátka popsat nedá. To se musí se zažít. Tak si to také někdy zkuste :-)

Kurňa začalo se opakovat to samé co v konci roku 2016. V tomto okamžiku jsem velmi litoval těch něšťastných 150k. Ale kupodivu nikoliv proto, že jsem o ně přišel. Ale jen a jen proto, že se v téhle příhodě musím znovu a znovu hrabat. Zase nemám nejmenší tušení, která varianta příběhu je ta správná. Ta první kde je echt mrchou na n-tou ? Nebo ta druhá, kdy se dostala jen shodou okolností také docela do trablů ?

A zase mi to tehdy táhlo hlavou a naprosto jsem nevěděl, která vlastně bije. První variantě totální mrchy neodpovídala skutečnost, že v prosinci se se mnou setkala a vše slíbila vrátit. A říkala že dřív nebo později by se sama ozvala i kdybych jí neposílal SMSky. A v druhé variantě férové mrchy v trablech jsem zase nechápal okamžik, kdy nevyužila mojí nabídky téměř nulových splátek mé půjčky. Prostě tak i tak mi to hlava zkrátka nebrala.

Život není tragédií. Ani komedií. Nýbrž tragikomedií



Lucie M. milovala vtipy. A tak během let vznikl jeden náš pevný zvyk. Po určité době se na mě podívala a říkala : "A co vtipy, Vtipy budou ?" A já ji vždycky odpověděl : "No samozřejmě. Vždyť já přece vím, že jsi sem nepřišla kvůli mě :-)" A vytáhl jsem papír, kde jsem měl připravenou nejnovější kompilaci vtipů, které jsem vyšťáral na webu.

A tak mi po ní kromě vzpomínek a jedné řádky navíc ve výpisu z účtu zbyla na disku mého počítače i spousta souborů. A abych dodržel název této kapitoly a toto povídání nebylo pouze tragédií ( doufám že není tragédií svým stylem, nýbrž jen svým obsahem ;-) a zanesl jsem do těchto řádek i příslušné rysy komedie tak téměř na samotný závěr připojuji všechny soubory, které mi po ní v počítači zbyly. Třeba to to někoho potěší a bude to i mírná odměna pro případného odvážlivce, který to dočetl až do těchto míst :-) Děkuji za pozornost.

Vtipy01.rtf

Vtipy02.rtf

Vtipy03.rtf

Vtipy04.rtf

Vtipy05.rtf

Vtipy06.rtf

Vtipy07.rtf

Vtipy08.rtf

Vtipy09.rtf

Vtipy10.rtf

Vtipy11.rtf

Vtipy12.rtf

Vtipy13.rtf

Vtipy14.rtf

Vtipy15.rtf

Vtipy16.rtf

Vtipy17.rtf

Vtipy18.rtf

Vtipy19.rtf

Vtipy02.rtf

Vtipy21.rtf

Vtipy22.rtf

Vtipy23.rtf

Vtipy24.rtf

Vtipy25.rtf

Vtipy26.rtf

Vtipy27.rtf

Vtipy28.rtf

Vtipy29.rtf


Já vím, ale . . .


Úplně každá válka je vlastně zcela hloupá a zbytečná už jen ve své vlastní podstatě. Tedy včetně tohoto mého směšného tažení. Že má válka svého vítěze a svojí pravdu ? To se jen tak bůh ví proč traduje. To jen na konci každé války je na tom jedna ze stran o něco lépe, než strana druhá. To jen je asi v nás lidech samotných příliš málo tolerance a rozumu. Tedy i ve mě.

A co je víc ? Odpuštění nebo odplata zrady ? Vlastně to ani v této chvíli nevím. A jsem z toho vážně zmatený. A unavený.

Pravda ? Pravda není. Jsou jen více či méně bolestné vzájemné kompromisy. A když přestanou fungovat tak je zle :-(

Omlouvám se tedy všem, že je tímto příběhem obtěžuji, ale nemohl jsem jednat jinak. Než začít tu ženu beze jména hledat. Už jen proto abych ve zbytku svého času neztratil to nejdůležitější - sám sebe.


To ji vážně nemůžu najít ? Část I - jak je to možné ?


Tak to je otázka, kterou si občas kladu. Jak je to možné, po tolika letech co jsem ji znal ? Samozřejmě že jsem řadu dnů progoogloval. Hledal jsem její tvář na FB. Podle příjmení. Podle křestních jmen nejčastěji používaných v letech kdy se pravděpodobně narodila. Prohlížel jsem stránky škol na Proseku jestli jméno některé z učitelek nebude znít pravděpodobně. Prohlížel jsem hodiny a hodiny a i fotogalerie těchto škol. Prohlížel jsem další dlouhé dny i stránky jiných pražských škol. Stáhl jsem si seznam absolventů pražské pedagogické fakulty. A dotyčný obor který údajně studovala jel u absolventů jméno po jménu.

Další hodiny jsem strávil například prohlížením vlakových souprav metra na její nejpravděpodobnější přístupové cestě na Prosek v době jejího případného nástupu na vyučování. Ale tuto větev pátrání jsem se rozhodl v této formě uzavřít. I když Lucie M. vše vyprávěla velmi přesvědčivě není jisté zda je učitelkou na Proseku. Spíše je jisté že zde učitelkou není a možná a jen možná - se školstvím někdy měla nebo má něco společného. Vše je pravděpodobně jen dokonale vypracovaná krycí legenda. Nejsem schopen rozlišit jaká je skutečnost a čas věnovaný tomuto pátraní touto formou považuji v této chvíli za neefektivně využitý. Přesto se k ověření toho zda je učitelkou na ZŠ na Proseku hodlám ještě jednou vrátit jinou formou.

Chtěl jsem se chytit tvrzení, že si na Proseku koupila byt. Nejdřív jsem si vygoogloval developerské novostavby na Proseku a v Letňanech. Potom jsem šel na katastr nemovitostí a projížděl dům od domu a jméno od jména. Jestli náhodou nenarazím na slibnou kombinaci jména a bydliště. Naprosto nic.

Samozřejmě že jsem se ptal známého, jaké jsou možnosti zjistit dodatečné údaje z telefonního čísla. Jednak jsem sám měl z příhody jiného hledání kterou jsem v tomto příběhu letmo zmínil sám určitou představu co lze dodatečně zjistit. Co operátor loguje, jak dlouho a kdo je oprávněný k těmto informacím přistupovat. A bohužel se mi potvrdilo, že i když by po technické stránce šlo řadu věcí zjistit tak k těmto datům má zřejmě občas problém se dostat i policie při svém šetření. A to prosím pouze u závažných trestných činů. Což tahle drobná lapálie prostě není.

Jen díky mému impulsivnímu jednání na setkání 14.12.2016 a de fakto proč to neříct na rovinu - strašlivém podrazu - mám nyní k dispozici jedinou její správnou identifikaci. Její tvář. Za poslední rok jsem si i uvědomil, jak je naše tvář vlastně unikátní. Když nyní chodím po Praze tak si samozřejmě velmi pečlivě prohlížím tváře všech žen, které mi ji připomínají. A věřte tomu, že jsem za tu dobu mnoha měsíců viděl jen dva velmi vzdáleně podobné obličeje !

A ještě jednu věc jsem si uvědomil. Když jsem si znovu a znovu prohlížel fotografie ze 14.12. tak mi došla jedna maličkost. Ta věc, kterou si na fotografiích prohlíží je kalendář, který nám s novoročním přáním donesla šéfová číny na stůl. Vzal jsem ho do ruky já, bezmyšlenkovitě jsem si ho prohlédl a podal jí ho přes stůl : "Chceš to ? " Ona si ho párkrát převrátila v ruce, prohlédla a podala mi ho zpátky : "Na co by mi byl ?" A já ho vzal a strčil do baťohu k ostatním krámům. A když jsem přijel domů, zahodil jsem ho mezi ostatní haraburdí na půdu. Takže teď se mi tam v zaprášeném koutu půdičky možná válí i otisky jejích prstů zároveň s přesným fotografickým návodem pro daktyloskopa ze kterého místa je sejmout :-) Hmm. To jsem teda vyhrál. Jsou mi platné asi tak jako mrtvému příslovečný zimník :-(

Snažil jsem se i procházet místa kam jsme spolu chodili, jestli by zde nešlo nalézt nějakou užitečnou informaci. Jak to dopadlo ? No takhle.

Při Lucině M.v této fázi stáli i všichni bohové. Zašel jsem do naší číny na Strossmayeráku. Kde jsme si objednávali jídlo. A párkrát jsme podnikli pokus a chtěli maso na talíř zvlášť a rýži na talíř zvlášť. Abychom si pak mohli jídlo přidávat a podle chuti mixovat. A šéfová vždycky na tuhle objednávku vyvalila svoje oči a v nich měla velmi udivený výraz. A Lucka se smála a byla strašně zvědavá co nám tentokrát vlastně přinese. A šéfová nikdy nezklamala a s upřímnou péčí vždy přinesla nějakou neuvěřitelnou kombinaci talířů a pokrmů. Samozřejmě že ne nikdy tu správnou.Tu jsem ji ani za boha nebyl zkrátka schopen nějak vysvětlit :-)

Tak jsem si do té číny došel a ptal se šéfové, jestli ta kamera nade dveřmi funguje. Paní šéfová řekla : "My tomu nikdo nerozumět pááánééééé." Tak jsem říkal, jestli si vzpomíná na to děvče se kterým jsem tady párkrát byl. A ona že jo. A já na to, že se tedy tohle děvče ukázala jako zlodějka, jestli přece jen ta kamera nefunguje. A ona vyvalila svoje oči ještě více než když jsme objednávali pokrmy a silně udiveně se ptala : "Tááááhléééé páánééé ?". To asi proto, že nás vždy sledovala jak tam spokojeně sedíme, ládujeme se a smějeme se. A asi si stejně jako já říkala, to je dobře když je lidičkám spolu fajn. A když se šéfová dodivila, tak jenom ukázala nahoru na kameru a prsty naznačila : "Šmiky šmik."

Prostě a zkrátka - nejsem dobrý detektiv. Kdybych se zabýval hledáním lumpů já, asi by brzo měli pré a byli hodně vysmátý. Možná jako ta moje Lucina. Asi mi i někde něco uniklo, jen nevím co a kde. Žádné společné známé jsme neměli. Mailem jsme spolu nekomunikovali. Jen telefon na kartu, který si nyní pochopitelně zrušila. A tak mě napadla jen tahle pro mě nepříjemná a navíc asi marná varianta. Zahrát si na náhodu, zda Lucii M. někdo nepozná na internetu. Je to nepříjemné pro mě a může to být bohužel nepřijemné hlavně pro ní. Jenže mi nedala jinou možnost.

Rád bych se zeptal přímo jí a jen jí : "Co proboha blbneš, přeskočilo Ti ? To jsi si vážně myslela že to nechám jen tak plavat ?" Ale nemůžu se zeptat. Nemám totiž koho. Takže co mám nakonec dělat, když na ten její apríl prostě přece jenom zapomenout nechci. A poslední komunikační kanál ustřihla zrušením svého telefonu.

Šmiky šmik !


To ji vážně nemůžu najít ? Část II - internet


Tak na internetu jsem strávil při jejím hledání vyjádřeno čistým časem nejméně už řadu týdnů svého života. Kdy jsem se věnoval svojí drahé slečně drsňačce. V této části hledání se budu věnovat jen a jen pátrání po prokazatelných faktech. A to konkrétně po telefonních číslech, které používala za tu dobu co ji znám. Shrňme si pro přehled tyto čísla :

- 723 733 513 : číslo používané na jaře 2010. Dávno se po něm slehla zem a tipuji, že to bylo číslo na kartu. Nikoliv paušál. Nezajímavé, dávno mrtvé a naprosto nevytěžitelné.

- 775 046 775 : číslo, které používala jistou dobu, než bylo nahrazeno dalším. Tohle číslo snad jediné by mohlo být zajímavé a je otázkou zda se jedná opět o kartu. Když jsem jí totiž od léta 2016 až do zimy 2016 posílal SMS paralelně na toto číslo a číslo následující, byla její naprosto poslední reakce na naší schůzce 14.12.2016 docela zajímavá. Než se rozloučila tak měla jednu prosbu. Ať toto číslo dál nepoužívám. Že prý mi už dávno říkala, že toto číslo dala své kamarádce. A kamarádce teď chodí nějaké móc divné SMS a prosí ji, až s tím něco udělá. No tohle bylo samo o sobě malinko zvláštní. Číslo jsem tedy opět dlouze googloval. A po roce cvičení a opětovného hledání mi poskytlo v konečném efektu jedno jméno. Jestli to něco znamená ? Sám nevím. K tomuto číslu se tedy vrátím v konci této kapitoly. Momentálně toto číslo není aktivní.

- 728 630 994 : číslo, které používala nejdéle. Přestala ho používat zhruba v dubnu 2017. Mohla za to moje SMS, že už není moje kamarádka ? Nevím, třeba jsem nebyl jediný, kdo začal být mírně nervózní a přestal jí psát SMSky že je hodná holka - vážně nevím. O tomto čísle jsem dostal nezávislou informaci, že je prý na kartu. To by se tedy perfektně krylo s tím, co šlo očekávat. Číslo je tedy už mrtvé, odložené, nevytěžitelné. Šup tedy koupit novou kartu. A Lucinka, Barunka nebo tak nějak jede dál !

- 722 673 610 : číslo, které jsem získal díky facebooku a Vašemu sdílení. Znovu a znovu děkuji :-) Bude to opět číslo na kartu určené pro její komunikaci s pány, které má zrovna rozpracované. Číslo je zatím "živé", možná je tedy i správné a možná její. A existuje i možnost že si domyslela, že už ho mám a přestala ho používat a zrušení teprve přijde. Lucinka rozhodně hloupá není. A opět jen samé dohady. Ale bez možnosti operátora klonovat SIMku a následně sledovat tohle číslo z něho opět nezískám naprosto nic :-(

No pro jistotu jsem na toto číslo zaslal 8.8.2017 v 8:31 tuto SMS, která byla přijata : "Domnivam se ze cim dele te hledam tim je to pro nas oba horsi. Stale mi neco dluzis. Tve foto opet pujde na fb i s tim co delas."


No a teď se vrátíme k tomu, co se mi po mnoha měsících podařilo vygooglovat z čísla druhého - 775 046 775. Zkuste si to kdyžtak sami, asi zjistíte to samé co já. Ale patrně vám to nebude trvat rok jako mě, ale jen pár minut :-) Holt to s počítači a webem zrovna moc neumím :-)

Na tomto místě uvedu ještě jednu technickou poznámku. Při pokusu podat trestní oznámení nenašel policista ani jedno z výše uvedených čísel v policejní databázi. Pokud je tedy má drahá slečna drsňák v oblasti podvodů opravdu aktivní a má toho na triku více (jen domněnka, nic konkrétního opravdu nevím) tak je opravdu opatrná resp. všichni postižení se smířili s tím co se jim stalo. A nehledají :-( Asi jsem jediný magor jenom já :-)


Tak nejdříve zadáme do strýčka googlu číslo, která nás zajímá. Zkoušíme vždy samozřejmě kombinaci jak všech čísel pohromadě, tak i zadat jako jednotlivá trojčíslí. Každé hledání zkoušíme dát i do úvozovek, potom nám strýček google vyhledá podle nějakého vlastního klíče přesnější odkazy. Odkaz, který nás zajímá je ten třetí. Protože na hyperinzerci odkaz samozřejmě již dávno není tak se za prvé domnívám, že strýček google má nějakou cache, ve které výsledky vyhledává. To je jen domněnka a navíc je v současné chvíli irelevantní. No a další domněnka je ta, že nějaká Lucie M. zde pod telefonním číslem mé drahé slečny drsňačky cukroví opravdu nabízela. Je to hodně slabé, ale slečna drsňák byla dobrá a hodně tajemná :-) Takže budeme na základě téhle slabé a možná i mylné kombinace hledat dál ? Co když dotyčné číslo, Lucie M. a delikátní cukroví dohromady vůbec nepatří ? Nevím. Ale asi ano, hledám dál. Nic jiného v ruce ostatně nemám. A zadarmo to slečně drsňákovi nedám, budu se alespoň snažit. Ale jak ji hledat dál, když už nic jiného se podle všeho najít nedá ? Anebo snad dá ?


Po pár týdnech nebo měsících se k tomuto výsledku opět vracím. Co kdyby. A zkusím zadat to málo co zde bylo v jiné kombinaci. Co takhle hledat "Lucie M." DELIKÁTNÍ DOMÁCÍ VÁNOČNÍ CUKROVÍ ? Hmmm - a hele, víme o něco málo víc. A co dál. 14 druhů a z domácích surovin. No to jsem tedy vyhrál :-)


No ale, když se vyplatilo hledat jiné kombinace toho samého, co to nezkusit zase ? Opět a opět zkouším dlouhé desítky minut všechny možné kombinace uvedených slovíček. Hmm a strýček google opět nezklamal a odněkud vydoloval něco dalšího.


A znovu a znovu desítky pokusů. Než trefím tu správnou kombinaci. Tentokráte je to kombinace bez úvozovek. Máme tu něco ? Asi nic :-( Jukneme ještě úplně dolů na stránku.


No vida, druhá stránka tohoto hledání. A odkaz druhý odspoda. Co když bude fungovat ?


A hele - i po letech tady něco zůstalo. Že by to byl další inzertní server ? Zkusíme na to ťuknout !


No vida - další údaje. Tenhle inzerát po technické stránce stále ještě "žije". Sice nevím, zda jsem v dosavadním hledání nezabloudil úplně k jiném telefonnímu číslu, jménu a identitě, ale budu pokračovat. Ostatně nic jiného mi ani nezbývá. Zkouším prostě všechno a ještě to nevzdám. Ještě ne . . .


Uložíme si tedy alespoň přesnější adresu. Co kdyby se jednou ještě hodila.


Samozřejmě zkusíme prověřit i odkaz uvedený v inzerátu. Hmmm, tak tady taky nic není. A zase konečná, Dá se nějak pokračovat ? Vždyť už jsem všechno vytěžil !


Po pár týdnech a měsících : ach jo, moji rodiče mi pořídily tedy rozhodně hoóódněěěě dlouhé vedení. Vždyť ta informace z předchozího obrázku přímo bije do očí !!! Já jsem ale s prominutím vážení debil ! Tak zkusíme tedy další krok. Vždyť tu doménu ať je za tím moje tajuplná slečna drsňák anebo ne si někdo musel přece pořídit ! A kdo to byl ? A nakolik byl opatrný při registraci ? Jukneme na to !


No a tohle vyběhlo. Sedím a koukám na to a je mi všelijak. Jak velké náhody na světě existují ? Je to jen a jen shoda okolností a osud se mi vysmívá, nebo má jen velmi dobrý smysl pro humor ? Vždyť někdy na jaře 2016 jsme přece seděli spolu se slečnou drsňákem v té číně a bylo nám neskutečně dobře. Keceli jsme, pili opět pivo za pivem a vůbec se nám nechtělo z číny odcházet. Pak jsme si už jen vymýšleli kávičky, panáčky a vše další abychom mohli sedět dál. Chtělo se nám sedět a krafat snad věčně. Když to ale nejde. Tehdy jsem to byl první já, kdo zavelel k odchodu. A já se jí tehdy zeptal : "A jaké je vlastně tvoje příjmení ?" A ona řekla : "Mašková."

No a zase najednou nevím. Je to jen opravdu velká, neuvěřitelná a nemyslitelná shoda okolností ? Nebo mi řekla tehdy své pravé příjmení ? Když už nic jiného, tak moje slečna drsňák mi mozkové závity opravdu brousí téměř k dokonalosti a nástup stařecké demence mi odložila nejméně o dekádu ;-)


Tak a teď se mi tají dech, když ťukám na další a snad už poslední kolo v téhle roční honičce po mém přízraku. Vypadává na mě adresa. Konečně nějaká konkrétní adresa ! Tak tady už přece něco proboha konečně zjistit musím !


Hurá na mapy. Tak co Rumplecimpřecampře ? Kde jsi měla pelíšek, v době kdy jsi si doménu registrovala ? Cože ? Ahaa . . . . Tak jestli tohle byla správná stopa a nepátrám po nějaké naprosto mě neznámé Lucii Maškové. Která si jen v klidu před léty pekla delikátní cukroví a tak se slečnou drsňákem nemá vůbec nic společného. Tak jsem stejně opět přesně tam, kde jsem vždycky byl. A opět vím, že nic nevím :-( Protože tahle adresa pro registraci domény pokud bylo účelem adresu bydliště neuvést - je fakt naprosto prvotřídní ! Jestli jsi to ty, má drahá slečno - tak tedy opět a znovu - klobouk dolů !


Samozřejmě že i když pravděpodobnost zjistit cokoliv z této poštovní adresy po šesti letech je velmi slabá - tak jsem si procházku do Europarku udělal. Pravda, mladší personál prodejen jsem záměrně vynechával. Vybíral jsem jen osoby u kterých byla šance, že tu před šesti lety pracovaly. A nejčastější odpověď na otázku po mojí slečně drsňačce byla : "Před šesti lety ? My jsme se sem přistěhovaly před třemi měsíci . . ."

Druhá nejčastější odpověď byla ta předpokládaná : "Ne, ani slečnu podle fotek ani to jméno opravdu neznáme." Jen jedna paní se dlouho zamýšlela a moji slečna drsňačku odněkud znala. Bohužel si nevzpomněla odkud. Pár lidiček se i zeptalo co mě ta krásná blondýnka provedla a tak jsem je pobavil svojí veselou historkou. Jo a místním ukrajincům pracující v ochrance Alberta se móóc líbila. Adresu a telefon na ní naštěstí nechtěli, neboť to bych je vážně musel zklamat ;-)

No nic, zkusil jsem co jsem zkusit musel. Děkuji všem za ochotu se kterou mi na moje otázky opovídali a omlouvám se za svoji nešikovnost v této roli - s kariérou soukromého vyšetřovatele teprve na stará kolena začínám :-)

Ať už zde byla před šesti lety moje slečna drsňačka anebo jen jiná slečna Lucie si zde v klidu nabízela vánoční cukroví - stopa se zase opět rozplynula do ztracena . . . inu připadal jsem si opět naprosto směšně asi takovýmto způsobem :


Hmm a co dál. Když už nic jiného tak se moje pátrání obrací odlišným směrem. Už nehledám krásku v nesnázích, moji milou a kamarádskou slečnu učitelku, se kterou mi bylo tak fajn. Začínám prohledávat insolvenční řízení a žaloby podané na soudech. To by jste nevěřily, kolik Lucií Maškových je v insolvenci. Či je opravdu těžkými a profesionálním podvodnicemi se statisícovými podvody !

No něco se dá eliminovat podle pravděpodobného data narození. Zato místa bydlišť těchto slečen či paní Lucií jsou roztroušena po celé republice. Zajímavé - jedno z nich je i v Liberci. A je to tady zase. Kdo tedy rumplecimpřecapmpře ve skutečnosti jsi a kde máš svojí noru ? Zase nevím vůbec nic. A ani to, jestli tahle stopa bude konečně už správná ! Ach jo. Když už nic jiného, mám teď rámcovou představu o práci skutečných detektivů a PČR. Tedy vážení to jsou fakt někdy hodně náročné hlavolamy :-)


Dochází mi nápady, dochází mi i ty velmi slabounké stopy. Jdu se podívat na místo označené v inzerátu na pečení delikátního cukroví. Bloumám Havlíčkovým náměstím. Obejdu veškeré potraviny, veškeré přilehlé obchody. Ptám se náhodných kolemjdoucích. Pochopitelně. Po šesti letech ? Nikde nic. Nejupřímnější je hlídka měšťáků, když mi sděluje : "No to je ale vaše blbost pane". Já vím. Já tohle ksakru vím. Tak jim slušně poděkuju jako všem ostatním a přitakám - máte pánové naprostou pravdu.

Na místě označeném v inzerátu je park s plazivým břečťanem. Hmmm, to asi tedy nebude on. Břečťan zcela určitě delikátní vánoční cukroví nepekl a ani si ode mě jaksi nepůjčil 150k na nový byt. Tak ten to tedy vážně nebyl. Tak tedy ksakru kdo to byl ! Kde jsi - Rumplcimprcampře ? Ve které noře se skrýváš kamarádko moje z nejdražších !!??!!


Život dal a zase vzal


Příběh. Jen jeden z tisíců příběhů našeho světa. A navíc ještě tak neskutečně pitomej. A k tomu ještě já v jedné z jeho dvou hlavních rolí. No je tohle vůbec možný ?

Kolikrát už jsem na něj chtěl zapomenout. Aby mě netížil. Abych na něj znovu a znovu nemyslel. Vždyť zapomenout je tak pohodlné. Usednout do křesla, nazout papuče a líným podvečerem klímat. Líně si užívat okamžiku kdy mě nic netíží a na nic nemyslím. Nejde mě to. Pořád mě to nejde . . .

Příběh. Naprosto pitomej a banální příběh. Jak skončí ? Bude mít ještě nějaké pokračování ? Může dopadnou dobře ? Může vůbec nějak dopadnout ? Já nevím. Já vážně nevím. Přinese když už nic jiného nějaké ponaučení ? Pro mě nebo pro ostatní, kteří si ho nějakým šíleným omylem přečtou ;-) ?

Ano, změnil jsem se. Začal jsem přemýšlet o sobě. O svém čase a o tom kam jdu. Nejsem ani lepší ani horší než před rokem. Ale začínám zcela jinak vnímat lidi a prostor okolo sebe. Přemýšlím i tom, jestli já jsem neublížil někomu ve svém životě obdobným způsobem jako moje slečna drsňák mě. A bohužel zjišťuji že možná ano. Že i já jsem se mohl zachovat jinak, říci něco jiného, udělat něco jiného a svět by byl možná lepším místem pro život. A že karma třeba opravdu existuje a teď mi to po zásluze vrací.

Pitomej příběh. Věřím tomu, že svými činy můžeme roztáčet kruh dobra, nebo kruh zla. Nevím, ke které skupině patřím.

Příběh. Naprosto a neuvěřitelně pitomej příběh. Vzpomínám, jak jsem slečně drsňačce 14. prosince 2016 pozdě večer děkoval za to, že mi zachránila vánoce. Tím že se vrátila a slíbila vrátit i peníze. Jak jsem jí říkal, že konečně se můžu dívat i na vánoční pohádky. Protože ty kurňa vždycky přece skončí nakonec dobře . . .

A tak tenhle příběh právě asi také končí. A asi ne dobře. Asi to totiž není pohádka. Bude mít pokračování nebo ne ? Najdu ji nebo ne ? Rozplyne se vše do ztracena mezi tisíci dalších příběhů a osudů ?

To jen já si budu stále a zbytečně opakovat, že oplácet se má. Dobro dobrem a zlo zlem. Protože na odpuštění téhle slečně ještě nemám dost vnitřních sil. Naopak. Teď chci oplácet. Dobro dobrem a zlo zlem.

Teprve, jestli a až. Možná jednou . . . vnitřně dorostu výš a budu umět i tohle odpustit. Teď ne. Teď je ještě na to příliš brzy.

Příběh. Pitomej příběh . . .


Epilog


Je večer a já tu dopisuji poslední řádky tohoto divného příběhu. Příběhu o kamarádství a zradě. Příběhu, který není ničím vyjímečný ani vlastně ničím zvláštní. Takových příběhů se denně dějí stovky. Opět na něj myslím a přemítám, zda se někdy dozvím úplně celou pravdu. A proč se stal zrovna mě.

A přijímám dokonce i to, že osud se zkrátka vrátil ke mě, neboť osud má svojí vlastní paměť a svoje vlastní pravidla. A tímhle nečekaným příběhem mi vrací to, co jsem pro změnu zase já provedl špatného druhým. Nikdo z nás totiž není ani absolutně hodný, ani absolutně zlý. Přemýšlím, zda někdy na vše zapomenu. A potom mě už nic nebude tížit. A na nic se už nebudu ptát.

Za chvíli se zvednu a půjdu sekat trávu. A potom zalévat. Nemusím moc. Včera v noci přišel déšť a krásně pršelo. Kapky vody padaly z nebe. A mě se zdálo, i když je to nesmysl, že byly nějaké smutné. Kapky deště totiž nemohou být smutné. A potom se mi zdálo, že krajem táhly smutné mraky. I když je to pitomost. Mraky přece nemohou být smutné. Mraky prostě jenom jsou.

Tak to zřejmě budu smutný asi já sám. Já vím. Carpe diem. Pořád si to opakuji a pořád mi to příliš nejde. Carpe diem. Carpe diem . . .

A tak mi na závěr prosím odpusťte směšně ubrečený epilog ve formě krátké básničky. Jejíž slova ke mě sama přišla. To když jsem zase jednou bloudil po Praze a hledal tu ženu beze jména. A opět marně a opět zbytečně.




Ze všech mých vzpomínek na slečnu Drsňačku sepsáno v Praze a Lešeticích od srpna 2016 do srpna 2017



. . .

. . .

. . .

. . .

. . .

. . .



Jak alespoň podle mých osobních zkušeností vyhrát boj, který jste vlatně už dávno projeli a nic na světě to nemůže zachránit :

- pokud Vás podvod hodně osobně nebo finančně zasáhne nedopřejte podvodníkovi jeho případné největší vítězství - aby jste se fyzicky či psychicky zhroutili

- dodržujte za každou cenu denní režim a osobní návyky i když to bude místy téměř nemožné

- najděte si alespoň jednoho blízkého člověka, kterému se můžete se vším svěřit

- až bude úplně nejhůř žijte jen jemu navzdory a křičte si s prominutím klidně i nahlas : "Ty kurvo, ty mě na kolena nikdy nedostaneš !"

- i když podvod byl dokonalý a nikdo včetně PČR vám už nikdy nepomůže nevzdejte svůj ztracený boj. Jen a jen kvůli sobě ! Jen tak se znovu najdete.

- dělejte si poznámky, zapisujte vše na co si vzpomenete. Rychle zapomínáme a je možné že pod silným tlakem se sami sebe začnete ptát, zda se to stalo přesně takto.

- je velmi těžké si v první fázi připustit jedno tvrzení. Že vše zlé je téměř vždy i pro něco dobré. Teprve s odstupem času budete vše schopni objektivně vyhodnotit.

- a teď nejtěžší a téměř nemožná věc. Zkuste strašlivý vztek který není momentálně kam zaměřit přesměrovat do své práce nebo koníčků

- buďte trpělivý a snažte se sebemenší chybu podvodníka využít ve svůj prospěch. Nespěchejte. Na nápravu svého pochybení máte nyní všechen zbývající čas světa.

- dokázali jste se z toho vyhrabat a jste alespoň v jedné věci silnější než předtím ? Tak věřte neuvěřitelnému - právě jste vyhráli boj, který vlastně nikdy vyhrát nešel !



Michal Brodil - kuknamys@seznam.cz

https://www.facebook.com/profile.php?id=1464267485

https://kuknamys.cz

Můj první příspěvek na FB s rozsáhlou diskuzí a mnoha sdíleními, za které děkuji. Já osobně jsem zde žádné příspěvky ani needitoval, ani nemazal.

Druhý můj příspěvek na FB - proběhl v podstatě bez povšimnutí.



. . .

. . .

. . .

. . .

. . .

. . .



Doktor Vlach vždycky říká, že nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé. Probudí-li se člověk ráno zdráv a svěží v čisté posteli s vědomím, že za chvíli dostane teplou snídani, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a aby zazpíval píseň díků nebo napsal oslavnou báseň na krásu života. Prožíváme-li delší dobu idylu, tvrdí doktor Vlach, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz.

Zdeněk Jirotka - Saturnin



. . .

. . .

. . .

. . .

. . .

. . .



Než vystoupím ze všech svých těl pochopím, že nepřítel ať už chtěl, a nebo nechtěl nejlepší byl učitel

Radůza - Bylo nebylo



. . .

. . .

. . .

. . .

. . .

. . .



. . .

. . .

. . .

. . .

. . .

. . .



Doplněno o událost ze dne 30.10.2017



Život není čaroděj, není to mág. A není to ani Bůh nesený na všemožných monstrancích nejrůznějších vyznání. Život prostě je. Několikrát jsem dokonce měl jedno trapné podezření. Že jsem konečně a téměř nazřel do samého oka boží podstaty. A toho pána co tahá za nitky našich životů konečně a téměř uviděl. A dnes přišel den, který mě definitivně přesvědčil, že jsem se ve svém podezření patrně ani trošku nemýlil.

Bůh totiž opravdu je. A je velmi unaven. A znechucen. A otráven. A zcela právem. To jednoho vážně unaví sedět na božských výšinách a pár miliard let všechno to dole pozorovat. Jak ta koule nejdřív vychladla. A potom cosi vylezlo z vody ven. Sotva to vylezlo tak to na něj drze juklo jedním tehdy ještě skoro slepým okem. A Bůh už tehdy na beton věděl jednu věc. Že s tímhle - že s tímhle tedy vážně budou za pár tisíců a stovek let docela problémy. A to měl tedy sakra kluk ušatá naprostou pravdu.

Bůh totiž opravdu sedí na své židličce nahoře na nebesích. A pozoruje celá dlouhá století jak se tady mydlíme navzájem po hlavičkách. A jak se zase někdy pro změnu milujeme a máme se rádi. Jaká že to jsme sebestředná stvoření a cháska nevděčná. A jak jsme často a hlavně - naprosto k smíchu. A jak je vzácné umění jednou za čas zamávat svému obrazu do zrcadla a zasmát se alespoň trošku sobě samým.

Bůh je totiž jeden starý kulaťoučký pán s vousy až po pupek a unaveně dřepí už pár miliard let na té své židličce někde tam nahoře. A všechno to dokola co dole provádíme viděl už asi tak stotisíckrát. Anebo milionkrát a ještě jednou. A furt je to nemlich to samé. Bůh je prostě unaven naším hemžením. A tak se tedy zhruba po několik posledních tisíc let náš Bůh jmenuje svým pravým jménem - "VELKÁ NÁHODA TO BYS TEDA FAKT ABSOLUTNĚ NEČEKAL KÁMO !"

Bedlivě číhá na každý naš skutek, pohyb a myšlenku. Je si někdo z nás něčím naprosto jistý? Anebo naopak někdo vůbec nečeká že by se něco mohlo stát? Tak to tedy starého pána děsně naštve. A nadzvedne z jeho židličky. A potom běda každému kdo si myslí že všechno už zná. A že ho nic už nemůže překvapit. Běda tomu kdo si myslí že se něco stane. Anebo tomu kdo si je na beton jistý, že se něco naopak nestane !

Ejhle jak je najednou starý pán čilý. A už hbitě tahá za nitky našich osudů a pak prásk. Všechno je najednou úplně jinak. A tak tedy když následně s pokleslou bradou říkáme : "Tak tohle bych teda vážně nečekal !", je starý pán konečně spokojený. A ještě jednu věc vám na starého pána prozradím. Starý pán je děsný srandista a recesista. No ono ostatně po nějaké té zhruba miliardě let co tam sedí a všemu tady dole šéfuje mu patrně nic jiného nezbývá. Vyvinulo se to u něho patrně jako jistá forma sebeobrany. Aby se z toho všeho definitivně nepomátl na svém důstojném a velkém rozumu.

No ostatně posuďte sami. Protože tohle se totiž právě vážně stalo. Naprosto a navzdory vší pravděpodobnosti a tomu co bych čekal. Anebo nečekal.

Poslední týdny jsem totiž sice na svojí slečnu drsňačku myslel stejně intenzivně ostatně jako celý rok a půl. Často od rána až do večera. Nejhorší bolest která pálila a řezala už snad odešla. Doba kdy každý další den byl jen zoufalou zkouškou v přežití je snad už tedy do jisté míry za mnou. A začal jsem se tedy tak nějak smiřovat s tím, že už slečnu drsňačku nemám sebemenší šanci najít. Praha je velké město a jedna neposedná slečna se v něm ztratí na to tata. Prostě jsem už jí pomalu přestával hledat, protože jsem nevěděl kde.

Ale na stranu druhou. A jen maličko a jen trošku. Jen úplně zanedbatelným koutečkem svojí mysli jsem stále na něco čekal. Jen jsem pořád nevěděl na co to vlastně čekám a jestli se to vůbec stane. A tak se starý pán na své stoličce nahoře ošil. Tak to tedy ne ! A mírně zatahal za nitky osudu. A teď musím velmi ocenit jeho vytříbený smysl pro humor. A recesi. Protože tohle se mu vážně povedlo znamenitě. Protože tohle, tohle bych tedy vážně, ale opravdu vážně a fakt nikdy nečekal.

A cože se to vlastně teda stalo ?

Bylo doba právě tak okolo oběda. Polednice chodila někde okolo vesnice polem a lesem. Ale já jsem naštěstí nezlobil. Já byl hodnej. Já si v klidu zdil předsíňku pro králíky a slepice. Aby jim v zimě s prominutím neumrzla jejich ctěná pozadí. A najednou mi zavonil telefon. A než by jste řekli švec tak jsem zkoprněle poslouchal následující informaci. Že moje slečna drsňačka právě účinkuje jako divák v pořadu Nebezpečné vztahy na TV Barrandov. Zahodil jsem zednickou lžíci. Zahodil jsem i kbelík malty mezi vyděšené slepice. A tempem zcela neúměrným mému pokročilému věku vystartoval do domečku k televizi. Hbitě jsem ji zapnul a jal se listovat televizními kanály. Neboť jsem netušil zda dotyčný kanál je zařazený do multiplexu Cukráku. A ejhle byl ! A tak najednou opravdu vidím slečnu, která se v některých detailech neuvěřitelně shoduje se slečnou drsňačkou. Obraz byl degradovaný kvalitou signálu a chvílemi vypadával. A jediný nájezd na detail jejího obličeje je neuvěřitelně krátký. Byl jsem přiznávám docela zmatený a snažil se přemluvit chudáka unavenou baterii fotoaparátu aby ještě malou chvilinku počkala až bude dotyčná slečna v záběru. No a viděl jsem že v některých rysech je podoba dotyčné zcela identická s mojí drahou slečnou drsňačkou. Ale že celkový celkový obrázek mi na ní furt né a né sednout. Viděl jsem to přesně takhle :

A tak jsem z toho byl v téhle chvíli jen naprosto zmatený. Ale jedno bylo jasné hned z kraje. Že takhle typově podobnou slečnu jsem od doby co se velmi pečlivě rozhlížím po Praze okolo sebe ještě nikde a nikdy neviděl. Kdepak, naše tvář je skutečně velmi unikátní. Byla to ona a zároveň to nebyla ona. Vlasy a účes se shodovaly na 100%. Některé rysy obličeje byly pro ni typické. A také drobné pohyby a gesta mi byly hodně, ale opravdu hodně povědomé. Jen ta tvář prostě ne a ne zapadnout na své místo. Že by to byla její sestra o které tvrdila že ji má ? Ale ta podoba byla příliš zarážející. A tak jsem fotil já a na druhém konci republiky pilně fotila druhá osoba. Ta která mě na slečnu upozornila a betonově tvrdila že je to vážně ona. No a co teď s tím ? Je to ona nebo není ? Tohle by byla přeci jen trošku velká náhoda. Nějak se mi tomu nechtělo věřit. A starý pán nahoře se patrně přímo královsky bavil tím, co to pro mě zase připravil za šarádu.

No, ještě že máme ten informační věk. A tak se řešení nabízelo v podstatě samo. Stačí přece počkat pár hodin a obraz neznámé slečny si naprosto bez problémů kapku zaostřím. Tak jsem šel opět ke svým slepicím a vyzdíval dál jejich přesíňku. A když už byla zeď dostatečně vysoko a čas přiměřeně pokročil, vrátil jsem se k péči o svoji slečnu drsňačku. Nelenil jsem a investoval 19 korun do týdenního předplatného pořadů na TV Barrandov. A jupíí - pořad "Nebezpečné vztahy" ze dne 30.10. v 12:15 hod už byl vyvěšený na netu. Proč to nepřiznat, kapku se mi třásla ruka, když jsem ho spouštěl. A byl jsem si jistý, že v několika málo minutách budu vědět více.

Jo, to jsem ale zapomněl na toho pána nahoře. To by přece bylo příliš jednoduché. Zavrtěl se na své židličce. Pohladil si plnovous sahající až po jeho břich a udělal drobné kouzlo : "Ivánku dzing !" A tak jsem po spuštění nejnovějšího pořadu "Nebezpečné vztahy" slečnu málem drsňačku marně hledal na místě na kterém ještě před chvílí přece seděla. Kruciš a kruciš - přece byla přesně tady !!! Co to znamená, jak to že zmizela ? To už zase při ní stojí veškeré božstvo Olympu ? Copak jsem v začarovaném lese kde se slečna kterou už tak dlouho hledám dokáže rozplynout i z archivního záznamu ? No dyť to přece není možné ? To už jsem se fakt zbláznil úplně ?

Jo a moment. Co je to za divné hlavní postavy tohodle příběhu ? Ty přece neznám. To je někdo jiný. Jo aha ..... tak takhle to tedy je. Vždyť tohle je přece úplně jiný díl než před chvílí běžel v televizi !!! No to snad není možný. To snad není ani pravda. Copak ta moje smůla a její štěstí nikde neskončí ? To už mi zase frnkla zcela nepochopitelně přímo před nosem ? Co s tím ? Tak takhle tedy ne. Já si tě slečno zatím jen skoro drsňačko vykutám !

Beru zpátky pořad po pořadu, díl po dílu. No a vida. Asi pátý pořad co jsem projížděl byl konečně ten pravý. Uff, to se mi ulevilo, začarovaný les a z pekla štěstí mé drahé kamarádky se protentokrát nekoná. Tak honem. Kde jsi děvenko v detailu ? Tady. A tady taky. A tady. Tak se nám děvče ukaž . . .

Brada mě poklesla až na zem. To přece není možný. Poslední místo kde bych tě děvče vůbec kdy hledal. Náhoda, která snad ani nemůže být. Tak nazdar má drahá slečno drsňačko ! Nazdar a ahoj bez veškerých pochybností. A zase se mi najednou vrací tón Tvého hlasu. Tvůj smích a Tvé pohyby. Okamžiky ve kterých jsi se na mě dívala. Okamžiky kdy jsi měla oči zavřené. Okamžiky kdy jsi mlčela. I okamžiky kdy jsi vesele něco povídala. A hlavně se mi znovu a znovu vrací do mozku vypálená věta současně s pohledem do Tvých hlubokých a upřímných očí : "To ne, já taková nejsem. Já bych bez rozloučení v životě neodešla. To bych nikdy neudělala."

A já Ti věřil tak hluboce, jak je to vůbec lidsky možné.

Tak ahoj děvenko, z kterépak své nory jsi nám to vylezla ? Ano, mírně jsi zestárla. Ale směješ se stejně krásně jako dřív. Je vidět, že Tě patrně vůbec nic netíží. Že jsi šťastná. Užila jsi si aspoň pořádně těch 150 000,- Kč které jsi mi jaksi pozapomněla vrátit ? A jsem najednou smutný z jednoho prostého poznání. Které ke mě přichází. Tenhle příběh ať už skončí jakkoliv nemůže už nikdy skončit dobře. Protože jsi mu svým jednáním tu šanci vzala.

Tak tedy nazdar, sláva a hurá výletu !!! Ať už jmenuješ Bára - tím jsi se představila mě. Nebo ať se jmenuješ Lucie - to je jméno spojené s jedním z Tvých telefonních čísel. A znám ještě jedno Tvé jméno použité pro dalšího pána. Ale nemohu ho prozradit. Protože jsem mu to slíbil a Ty dobře víš, že já své sliby beru vážně. Víš Ty co ? Můžu Ti i nadále říkat Rumplcimprcampr ? Neva děvče ? Kamarádko ze všech mých kamarádek jaksi a bezpochyby nejdražší ?

No jo no. Je to tady. Nade vší mojí pochybnost toto je moje slečna drsňačka v celé své kráse. A jak říkal můj právník, když jsem mu před návštěvou PČR celou svou veselou příhodu na začátku prázdnin líčil : "Moc milá holka". A pak ještě dodal : "Víš Míšo, kdyby jsi jí ty peníze půjčil po dvou rokách tak ti řeknu, že jsi vůl. Ale po šesti letech tohle ? " A nechápavě pokrčil rameny.

No skvělý. A co teď s tím ? K pravému jménu Rumplcimprcampra nejsem ani o píď blíž. Ale ještě se na okamžik vraťme k vyjasnění jednoho technického detailu.

Trápí mě tahle otázka. Jak to že jiná osoba slečnu drsňačku okamžitě poznala i když ji znala jen podle ne příliš kvalitních fotografií ? A já který ji znal dlouhých šest let jí nebyl schopen v televizi spolehlivě poznat ? Co je tohle zase za záhadu ?

No naštěstí jsem vše pochopil přesně v okamžiku, kdy mi dorazila do mailu sada fotografií z druhého konce republiky. Zatímco já jsem totiž na své televizi slečnu drsňačku viděl ve velmi nízké kvalitě pohledem zrcadel bludiště na Petříně druhá strana měla obraz jaksi zřetelnější. Ufff - vysvětleno. A to je celá záhada, ostatně podívejte se sami :

Takže na tomto místě musím nejdříve připojit VELKÉ poděkování osobě, která mě laskavě upozornila na moji drahou slečnu drsňačku. Že se právě producíruje v televizi. Je to zvláštní. Přátele nacházím tam kde bych to nikdy nečekal. A svého nepřítele nenacházím tam, kde bych ho čekal. Vždy jen sáhnu po obrysu slečny drsňačky. A ona se mi znovu a znovu rozplyne přímo před očima. Vždy když už si myslím že ji mám a že ji pevně držím. A zase sáhnu do prázdna . . .

Celá příhoda a její zrada mi ožívá před očima. A opět slyším tón jejího hlasu. Ten nezapomenu. A znovu a znovu nechápu proč to udělala. Najednou se mi i vybavují slova téhle písničky, kterou jsme měli oba rádi. A je mi hodně smutno :

Někdy si říkám jestli ještě znáš mý jméno, a jak často na mě myslíš když jdeš spát.

Na zítřek v televizi hlásí zataženo a v mý hlavě už tak bude napořád.

No nic, obraťme list. Když jsem tuhle novinku volal nadšeně svému kamarádovi který se mnou celý tenhle můj příběh sdílel od začátku až do konce tak mi jenom suše řekl : "No a co.To ti naprosto k ničemu není."

A já si najednou vzpomněl i na jeho další komentář mého počínání z prosince 2016. Když jsem mu nadšeně po telefonu hlásil, že jsem se se slečnou drsňačkou domluvil na splácení celé poskytnuté půjčky částkou sníženou o 50.000,- Kč. A že mi bude dávat bezúročně 500,- Kč měsíčně. Tehdy se kamarád jenom na chvilku odmlčel a pak suše prohlásil : "Počůrali chlapečkovi hlavičku !"

Hmm, není zkrátka nad to, když má člověk dobré kamarády :-) Jen se tak kapku obávám, že zase má ten pacholek naprostou pravdu.

K pravé identitě této slečny a místu jejího pobytu totiž nejsem opět ani o krok blíž. Jen její fotografie - ty mám teď o poznání kvalitnější. Starý pán nahoře se patrně chechtá na své stoličce tak, až se za svůj velectěný břuch popadá. Skvěle to zařídil ! Tak tenhle fór mu tedy vážně vyšel. S kvalitou provedených aprílů si může se slečnou drsňačkou podat packy. Už podruhé za čtyři měsíce jsem drahé kamarádce na malý okamžik tak blízko. Na malý okamžik a pak nic. Starý pane gratuluji. Tohle teda fakt bylo hodně dobrý !!!

Tak jsem alespoň k večeru poslal na telefonní číslo které jsem v létě získal z jiného zdroje SMSku s mým osobním vzkazem. Slečně drsňačce. Nevím, jestli je to skutečně její číslo i když tomu jsem ochoten docela věřit. Tenhle telefon patrně zase na kartu stále funguje. A ani jednou se mi nevrátila zpět dotčená otázka, cože to za divné SMSky na tohle číslo jednou za čas posílám. Nevím jestli se to případně slečna bude vůbec obtěžovat číst. Anebo to rovnou maže. Ale jestliže na obě předchozí otázky zní odpověď "ANO" - tak ji opět patrně královsky pobavím. Ona se ráda směje. A tak se bude smát tak krásně a tak zvesela, jako se právě smála ve vysílání Nebezpečných vztahů. V dílu, který se jmenoval :

No inu, inu. Tenhle příběh o kterém jsem se domníval že definitivně skončil a už jsem nevěděl co s ním dál dostal tedy právě novou kapitolu. Velmi podivnou. Zcela nečekanou a absurdní. Bude to tentokrát poslední kapitola, nebo snad nebude ? Už si netroufnu odhadnout ale už vůbec nic. Tahle příhoda začíná být totiž kapku kafkovsky absurdní. Celou ji chápu čím dál tím méně. Tohle fakt a vážně nikdo prostě hlavou nevymyslí. To se prostě musí stát.

A aby jste se nakonec zasmáli stejně jako moje slečna drsňačka - tak teď prozradím znění SMSky i vám. Jen svému kamarádovi dnešní SMSku pro jistotu zamlčím. Měl by k mému konání zase patrně nějaký zcela přiléhavý komentář. Komentář šitý truhlíkům a oslíkům otřes se mého typu přesně na míru. Můj dnešní vzkaz slečně drsňačce zněl totiž takto :

Diky za novou kolekci fotografii. Starnes holka coz prusvih neni. To starne kazdy. Asi ani Tve umeni delat si z pratel nepratele Te netrapi. Tvoje volba devce.


A starý, velmi unavený pán sedící na své židličce někde tam nahoře se zavrtěl. Ano je to recesista a šprýmař. Ale ve skutečnosti má jen jedno velmi tajné a soukromé přání. Přeje si to asi tak poslední miliardu let a obávám se, že nikdo z nás mu toto přání prozatím nikdy nesplnil. A naděje že se tak stane je velmi malá. A přitom je to naprostá prkotina. Aby se alespoň jednou našel někdo, kdo jeho tajnému přání porozumí. Chce totiž maličkost. Aby to alespoň jednou dopadlo jinak. Aby alespoň jednou se někdo chytil za svůj vlastní nos a udělal něco rozumného.

Já vím, já mu rozumím. On chce abych byl natolik silný abych na vše zapomněl. Na vše co se stalo. Na neuvěřitelnou bolest, na pocit neuvěřitelné zrady a křivdy. A já se bojím, že jsem ho opět krutě zklamal. Jsem slabý a nedokážu zapomenout a nedokážu odpustit.

A musím tohle děvče hledat dál. A stále zbytečně a stále marně . . .



No a pak se divte tomu, že starý pán nahoře je tak žertovné povahy. Nic jinému mu totiž bohužel nezbývá . . .